Už jenom dva týdny a letím do Antarktidy. Měla bych být tady. Ale už jsem tam.

Zpřítomním se ve vysílání na Radiožurnálu s hostem, na kterého se těším, od kterého se chci něco dozvědět. Zpřítomním se v kavárně, kde sedím s pár lidmi, se kterými ještě chci mluvit. Zpřítomním se doma, občas.

Je to zvláštní. Blíží se Dušičky a já sedím s kamarádkou v kavárně, dávám jí dárek a na rozloučenou přeju veselé Vánoce. A taky šťastný Nový rok, neboť to budu ještě pořád v oblasti jižního pólu.

To jsem to dopracovala! Já, která se každoročně hněvám, proč už první týden v listopadu lidi vyšilujou s Vánocemi, vyšiluju v říjnu.

Zajímavé = Neposlouchám

Ale většinou už tady nejsem. Buď jsem na tréninku, táhnu gumy po Jizerkách nebo po Brdech nebo jsem v Praze, ale myšlenkami nejspíš už ve stanu uprostřed zamrzlého kontinentu. Naučila jsem se tvářit, jako že poslouchám, ale fakt poslouchám jen málokdy. Většinou přikyvuju. A protože nemám tušení, co mi dotyčný v danou chvíli říká, občas pronesu: „…zajímavé!“

To je ještě společensky docela snesitelné. Horší je, že když občas zaslechnu část monologu směřujícího ke mně, zjišťuju, že mě to vůbec nezajímá.

Kamarád Honza se zrovna dneska rozčiloval nad příkořím, které se děje jeho synovi, nad lidmi, kteří neumějí pracovat, ale umějí v tom chodit tak, že jsou „za vodou“… chvíli jsem ho poslouchala a místo toho, aby se dostavila účast, dostavila se myšlenka, že je zbytečné rozčilovat se nad cizíma darebákama, natož nad vlastníma. Proud rozhořčené řeči jsem následně přestala poslouchat a připojila jsem se k dalekému jihu.

Království za ticho

Nemůžu se dočkat antarktického ticha. Psala jsem parťákovi Chrisovi, jak je na tom, a on odepsal, že nestíhá. Nakonec ale připojil parádní větu: „but once we start skiing, we will be oficially on holiday“!

Nemyslím si, že to bude dovolená v pravém slova smyslu, přece jen je to na pól tisíc kilometrů, ale těším se na to, až se svět zjednoduší, zemře telefon, e-mail, zmizí války, složenky, zbytečné schůzky, miliony nevyžádaných informací a environmentální žal.

Až zmizí všechno to, co ještě budu muset udělat, abych mohla podniknout takovou cestu.

Vzpomínám taky na Martinu Sáblíkovou, jak mi líčila, že se před olympiádou bála i vylézat ze sprchy, aby neuklouzla a něco si neudělala na dlaždičkách. Tehdy mi to přišlo legrační, teď jí naprosto rozumím. Radši na to nemyslím, abych to nepřivolala. Podobně jako neštěstí s cepínem.

Ledy lezu v zimě už desátým rokem. Ledová stěna, mačky do ledu, dva technické cepíny a vzhůru. Nikdy se mi nic nestalo. Vloni mi kolegyně, která viděla někde na mém instagramu fotky, povídá: „To jsou hrozný zbraně, nebojíš se, že si tím cepínem vyrazíš zuby a pak nebudeš moct jít do práce?“

Cepín jako zbraň?

Musela jsem se jí přiznat, že mě to vlastně nikdy nenapadlo. Asi měsíc na to jsme s parťákem lezli ledy v Rakousku a já si rozsekla lopatkou cepínu přesně místo mezi horním rtem a nosem. O pět měsíců později jsem se na šestitisícovce Kangjatze v Malém Tibetu sekla znovu asi dva milimetry vedle původního místa a trvalo mi nekonečně dlouho krvácení zastavit.

Takže na to, že nesmím uklouznout před odjezdem na schodech nebo si vykloubit palec, radši vůbec nemyslím.

Prostě už jsem tam a budu čím dál tím víc. Tak se na mě prosím nezlobte. Zejména až uslyšíte, že vám říkám: „Zajímavé!!!“

Lucie Výborná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít