Za specialitami Andalusie. Býčí zápasy přímo v restauraci. Vítejte ve vyhlášené El Pimpi
Letošní podzim dorazil nečekaně rychle a nedal nám moc času uvědomit si, že léto může jednou skončit. Připravil nás o jeho část, které se říká „babí“ a která vždy dává jakousi naději, že je do Vánoc ještě daleko.
Nechtěla jsem se s tím smířit a rozhodla jsem se, že zajedu za teplem a zároveň ochutnám originály kuchyně, kterou obdivuji a mám hodně ráda. Nevím, co bylo prvotním nutkáním, ale tak nějak se to sešlo a já za pár dnů vystupovala na letišti španělské Malagy.
Tam zatím nemají o podzimu ani tušení a díky tomu jsem dlouho do noci vysedávala v restauracích se stoly pod letní oblohou a pochutnávala si na tom nejlepším, co místní kuchyně umí nabídnout.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Pokud bych měla ospravedlnit mé „noční“ vysedávání při večeři, musím připomenout, že zajít ve Španělsku v Andalusii na večeři před osmou budí podezření. Zvyku jsem se přizpůsobila s poznatkem, že jídlo i víno takto chutná lépe.
Když není na růžích ustláno
Začnu poněkud netradičně: budu se věnovat invazním druhům. V oblasti gastronomie, samozřejmě, do ničeho jiného se pouštět nebudu. Překvapilo mě, jak se nabídka ve starobylé části krásného letoviska Marbella přizpůsobila turistům, a něco podobného se opakovalo v Malaze.
Většina restaurací nabízí ke španělským specialitám italskou klasiku, jako jsou těstoviny a pizza. Podle tohoto ukazatele znejistíte a najednou skoro máte pochybnosti, kde vlastně jste? V italském letovisku, nebo ve vysněném Španělsku? Ovšem podotýkám, že zdání klame.
Jsou to všechno restaurace na hlavních trasách večerních toků vyhládlých a sluncem vyprahlých turistů. Těch originálních restaurací s místními specialitami také není málo.
V Malaze i v Marbelle jsou kvalitní restaurace s místní kuchyní a často jsou turisty bombardovány objednávkami tapas a paelly, které u nich na jídelníčku nejsou. Asi má patriotická obsluha podobných „urážlivých“ dotazů plné zuby, protože u vchodu vyvěsila ručně napsané cedulky s textem: „Na tapas se neptejte! Ne! Ne! Tapas nepodáváme!“ Upřednostňují kuchyni Andalusie, kterou mají na jídelníčku především, a vlastně tak upozorňují na dvě věci.
Za prvé, že jsou vyšší třída než nějaké bistro s tapas, a za druhé, že tapas ani paella nejsou v těchto končinách zase až tak doma. Zdá se, že původní kuchyně nemá v turistických centrech na růžích ustláno.
Počkejte, zamyslím se ještě jednou, je to opravdu tak? Ovšem že ne, je to jen iluze.
Kulinářské poklady
Andalusie je totiž vyhlášená jídlem i vínem, pláže a slunce vynechám, takovou obyčejnou věcí se nebudeme zabývat…
Pokud chceme pochopit co, z čeho a jak? pomůže nám nápověda, že základem skoro všech pokrmů jsou místní produkty: kvalitní olivový olej, česnek, mandle, hroznové víno, ryby a dezertní sladká vína. Tedy abych nekřivdila, mají tady u Malagy skvostné bílé Verdejo a i červených mají dost.
Začnu rybou, a hned tím „nejběžnějším“, což je několik na špejli napíchnutých sardinek grilovaných nad rozžhavenými uhlíky, často se „Espetos“ připravují i na plážích. Smažená ryba se tady jmenuje „Pescaíto Frito“ a podává se v celém Španělsku až na to, že ta nejlepší je právě v Malaze. Umění přípravy spočívá v kvalitním oleji, čerstvé rybě a správné době smažení při správné teplotě.
Brambory se jedí po celé Andalusii a mnohdy až překvapivě jednoduše připravené. V nabídce jsou různé bramborové saláty (ensalada rusa) plné majonézy, šunky, ale třeba i opečené brambory s pálivou omáčkou, což je zdejší oblíbená příloha. Nedá mi to a vzpomenu si na bramborový salát s pomeranči.
Mnohdy si pochutnáte na bramborách pouze s česnekovou pastou, případně jenom s olejem a paprikou. Smaženým bramborům s vejcem se říká „Papas a lo Pobre Noc Huevo“ a doplňují třeba jak jinak než jamón serrano (sušená šunka). Pokud se podává s chlebem, počítá se jako hlavní jídlo.
Vzhledem k teplému počasí je vcelku pochopitelná oblíbenost studených polévek, do kterých vám klidně přidají i kopeček sorbetu. Ochutnala jsem klasické „Gazpacho“, „Salmorejo“ s lososem i tuňákem, polévky z rajčat, paprik i z bílého chřestu. Stranou nemůže zůstat ani všude používaný česnek. Studená polévka „Ajoblanco“ je z bílého česneku, sladkých hroznů a jak jinak než z mandlí. Přiznám se, že jsem na nich denně ujížděla a už mi chybí.
Úplně na závěr zmíním dvě sladké dobroty, jako jsou mandlové sušenky „Antequera“ a smažené „Pestiños“, kdy se do těsta přidává místní sladké víno. Na churros jsem nezapomněla, to je ale na samostatné povídání.
Pokud jste dostali na nějakou specialitu chuť, pozvu vás do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Malaze. Vařit nebudeme, jenom se dívat okolo sebe. A bude na co!
Zvu vás na večeři
Pozvání pojmu trochu netradičně. O gastronomii jsme mluvili už dost a já vám dám nahlédnout do několika poznámek, kvůli kterým jsem kvůli nelibosti mého společníka sklidila pár poznámek ve stylu: „Když se jí, tak se nemobiluje.“ Psala jsem si je totiž rovnou do telefonu, abych nepřišla o okamžité dojmy.
Asi znáte z přírodovědných filmů záběr na dlouhé zástupy mravenců, jak šlapou v řadě a v kusadlech svírají kousek listu. Tohle se zde odehrává neustále, ale místo mravenců pochodují restaurací davy turistů, někteří za jídlem, jiní tudy jenom proběhnou s průvodci. Tenhle lidský proud pendluje celou dlouhou a členitou restaurací, neboť má dva vchody, kterými spojuje dvě náměstí.
Turisté, kteří nemají rezervaci, chodí tam a sem, až narazí na číšníka, jenž je s milým úsměvem odkáže na frontu venku (říká to za směnu alespoň stokrát). Šťastlivci u stolů pojídají iberskou šunku, speciality z Malagy a k tomu pijí bílá španělská vína, nejčastěji odrůdy Verdejo. O červeném se ani nerozepisuji, protože ta jsou hojně známá a vyhlášená. V mumraji si dělají selfie, uznale kývají hlavou a je jim dokonale fajn.
To jsou ti šťastní. Ti méně šťastní stojí v řadě před hlavním vchodem a čekají, až se uvolní stůl, aby se mohli chovat stejně.
Vítejte v nejslavnější restauraci v Malaze s názvem El Pimpi.
Z obrovských zarámovaných plakátů, jak jinak než originálů, se do prostoru mezi stolovníky řítí rozzuření býci, z tlamy jim kapou sliny, krví podlité oči se dívají přesně na vás a štíhlý toreador se jim neznatelným úkrokem a obratem vyhne. Pomyslná corrida šílí a vy dojídáte, úplně v klidu, studenou polévku a z pozadí vnímáte směsici cizích jazyků… Nejste v Babylonu, jste v El Pimpi.
Rozzuřených býků se opravdu bát nemusíte a sami se do podobného stavu nedostanete. Obsluha na vás nebude působit jako červený hadr před očima. Kmitá totiž rychleji než ostré rohy býků na obrazech. Číšník se před vámi zastaví v plné rychlosti, nahodí široký úsměv, bere si vaši objednávku, případně vám nesmlouvavě doporučí, co si máte dát k jídlu. Vše v rychlosti naťuká do kapesního terminálu a okamžitě se s elegantní otočkou vrhá do přeplněné arény.
Já se dnes už vypsala. Z Marbelly a Malagy jsem už zpátky, plně jsem si tam užila dosud žhavé slunce, teplé moře, vynikající kuchyni, milé lidi, dost umění a architektury.
Tuhle gastroglosu jsem dopsala přímo v Malaze v deset hodin večer, historické centrum je plné lidí, smíchu a dobré nálady, restaurace začínají praskat ve švech.
Přeji vám krásnou sobotu a sobě nerušené vzpomínání při opětovném čtení knihy E. Hemingwaye Fiesta.
