Od roku 2010 roste počet dětí s poruchou příjmu potravy. Podle psychoterapeutky Terezy Makové za to může pandemie, kdy růst nabral výrazné tempo, i přetížené zdravotnictví. Varuje, že porucha příjmu potravy se netýká jen dívek. „U chlapců se často rozvíjí poruchy příjmu potravy přes touhu mít svaly a co nejméně podkožního tuku. Bývá při ní velký důraz na cvičení a fitness doplňky výživy,“ popisuje Maková pro server iROZHLAS.cz a Radiožurnál.

Rozhovor Praha 12:00 12. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Data Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) za posledních 13 let ukazují, že poruchy příjmu potravy (PPP) u dětí vzrostly, v posledních letech výrazně. Proč tomu tak je?
Nárůst poruch příjmu potravy je celosvětově dramatický, od počátku 21. století se jejich prevalence zvýšila z 3,5 na téměř osm procent. A u dětské populace čísla rostou nejvíce.

Jedna věc je, že už není takové tabu si říct o pomoc. To je ta pozitivní část, že díky většímu povědomí mezi rodiči, pedagogy a dalšími lidmi, kteří jsou s dětmi v kontaktu, se daří dříve rozpoznávat, že něco není v pořádku. Na druhé straně z dat vidíme, že dětem není dobře a to se netýká jen poruch příjmu potravy, ale i dalších duševních onemocnění, jako například úzkostí, depresí a dalších.

O tom, že zdravotní systém je přetížený a kolabuje, slýcháme ze všech stran. Nedaří se nám děti a rodiny včas napojovat do nižších pater péče (např. nízkoprahových zařízení), a když se stav stane kritickým, často čekají na hospitalizaci měsíce. V nemocnicích se jim pak nedostává dostatečné psychoterapeutické podpory, a hlavně efektivního přemostění péče do ambulantní sféry. Po návratu domů tak nemají potřebnou opěrnou síť, což vede k relapsům a opětovnému návratu do nemocnic.

Velký nárůst přišel po pandemii covidu-19.
Covid-19 byla atomová bomba, která tuto situaci zhoršila, ale ten nárůst byl vidět už předtím. U poruch příjmu potravy, které jsou často spojeny s úzkostí a neschopností regulovat emoce, přinesl covid obrovskou nejistotu. Život se otočil vzhůru nohama, děti často nevěděly, co je další den čeká, a nejistí byli i jejich rodiče, kteří by jim v méně extrémní situaci potřebné zpevnění mohli poskytnout. 

Děti se snažily zaplnit svůj čas různými aktivitami, které by jim pomohly vnést strukturu do chaosu. A děti s predispozicí k PPP si snadno našly oporu právě v excesivní kontrole a plánování jídla, což nemoci mohlo otevřít dveře nebo ji prohloubit. Sociální izolace je také něco, co rozvoji těchto nemocí nahrává. Některé výzkumy také ukazují, že děti, které se viděly na obrazovkách, měly zvýšené nároky na svůj vzhled, což prohloubilo jejich nespokojenost se sebou.

A pojďme si upřímně říct, že velkého společenského zklidnění jsme se doposud nedočkali. V dozvucích pandemie děti musely čelit např. nedostupnosti míst na středních školách a dalším výzvám, je logické, že hledají, čeho se chytit. A poruchy příjmu potravy takové záchranné lano zpočátku zdánlivě poskytují. 

Co jsou varovné signály, kterých by si rodiče měli u svých dětí všímat?
Prvními známkami bývají změny chování dítěte okolo jídla. Něco zkrátka začne být jinak než dřív. Dítě, které dříve jídlo vůbec neřešilo, najednou přestává jíst, nosí jiný typ svačin nebo vyhazuje jídlo.

Může například tvrdit, že už jedlo a že nemá hlad, což nemusí na začátku vypadat podezřele, ale když se to opakuje a začíná se objevovat určitý vzorec tvrzení, tak by tomu rodiče měli věnovat pozornost.

Ve škole děti často přestávají chodit do školní jídelny, nebo naopak znám případy dětí, které si ze školních obědů udělaly rituál, na který se celé vyučování těšily a trávily nad ním pak extrémně dlouhý čas. Bylo to jediné jídlo, které si dovolily sníst.

Nemusí to tedy být jen to, že se v jídle omezují, ale že jím paradoxně začínají být zaujatí až posedlí. Mívají velký zájem o recepty, vaření, zdravý životní styl, chtějí vědět, co jídlo obsahuje, a chtějí nad tím mít kontrolu.

Mnohdy také rádi vaří a pečou pro ostatní a komentují jejich porce. O jídle hodně mluví, nebo o něm nechtějí mluvit vůbec. Vyhýbají se společným aktivitám, které by narušily jejich režim. Rády jedí o samotě, a protože chtějí nad tělem mít kontrolu, často se měří, váží, počítají kalorie a tak dále. U mentální bulimie nebo záchvatovitého přejídání si rodiče mohou všimnout, že z kuchyně mizí velké množství jídla. Děti mohou začít jídlo i krást. 

Dalším varovným signálem může být narůstající potřeba plánování okolo jídla. Dítě potřebuje vědět dopředu, kam půjde do restaurace, aby si mohlo prohlédnout jídelní lístek a naplánovat si, co přesně si dá.

Objevují se také nejrůznější rituály okolo jídla. Týkají se typu jídla, jeho časování, konkrétního nádobí, může to být ledacos, ale společným jmenovatelem je to, že zatímco zpočátku má dítě pocit, že tím získává pocit kontroly nad životem, nemoc postupně přebírá kontrolu nad ním. 

V psychické rovině často narůstá podrážděnost, úzkostnost, objevují se změny nálad, přístupu ke škole, zájmům i vztahům.

Podváha není kritérium

Jsou poruchy příjmu potravy vždy viditelné?
Viditelné jsou samozřejmě fyzické změny a proměny v oblékání, kdy dítě někdy tělo více ukazuje a dává na odiv, velmi často se ale začíná spíše skrývat v nadměrně velkém oblečení. Buď proto, že se stydí za přibírání kvůli přejídání, nebo se naopak obává, že si okolí všimne, že zhublo a začne na něj tlačit.

Je důležité mít na paměti, že poruchy příjmu potravy se mohou týkat i mužů. Až čtvrtina, dle některých studií dokonce až třetina případů poruch příjmu potravy se týká mužů a chlapců. Kvůli stigmatu bývají ale ještě poddiagnostikovanější než ženy a dívky a tím pádem ohroženi komplikacemi.

U mužů a chlapců se častěji rozvíjí poruchy příjmu potravy přes touhu mít svaly a co nejméně podkožního tuku, tomuto onemocnění se říká bigorexie a bývá při ní velký důraz na cvičení a nejrůznější fitness doplňky výživy.

Častá je dnes i tzv. ortorexie, tedy snaha stravovat se správně a zdravě. Nárůst takového chování jde dnes často ruku v ruce s až obsesivním využíváním nejrůznějších biohackingových strategií, nejčastěji jde o urputné snahy tzv. optimalizovat svůj spánek, stravu, pohyb a výživu, ale paradoxně nelaskavým a zničujícím způsobem.

Pro rodiče může být důležité vědět, že zdaleka ne všichni lidé s poruchou příjmu potravy mají podváhu. V pásmu podváhy se podle výzkumů pohybuje pouze 6 až 15 procent lidí, další bývají v pásmu normální váhy, nadváhy a obezity. Pro všechny ale platí, že i když nejsou v podváze, bývají kvůli omezením ve stravě podvyživení.

Vlivným aspektem současnosti jsou i sociální sítě, kde si řada influencerů buduje kariéru tím, že radí svým followerům, co jíst a jak cvičit, aby byly zdravé. Děti jsou zahlcené informacemi o tom, jak mít své tělo pod dokonalou kontrolou.

Zorientovat se ve velkém množství neodborných, ale „zaručených“ a často protichůdných rad, jak se o sebe starat, filtrovat je nebo je odmítnout, je náročné pro dospělého. Pro děti, kterým osobnost teprve vyzrává a hledají samy sebe, to může být extrémně znejišťující a destruktivní.

Zmínila jste obezitu, která může mít vliv na rozvoj poruch příjmu potravy. Kromě epidemie duševních nemocí také narůstá obezita, jak u dětí, tak u dospělých. Jak může obezita přispět k poruchám příjmu potravy, obzvlášť v pubertě, kdy je kladen větší důraz na to, jak děti vypadají?
Obezita je problém dnešního světa, který je třeba řešit. Je ale důležité chápat jeho komplexitu a nezaměňovat celospolečenskou perspektivu s přístupem k jednotlivcům. Jinými slovy nepromítat si do lidí, kteří potřebují podporu, naše frustrace a agrese, ale přistupovat k nim individuálně a s respektem.

Zajímat se o jejich příběh a potřeby, podporovat partnerský přístup k léčbě. To může vypadat tak, že si s nimi odborník sedne a popovídá o tom, co se děje, jak tomu oni sami rozumí, co už zkoušeli, co jim fungovalo a co ne.

2:58

Přílišné cvičení nebo posedlost zdravou stravou. Lékaři sledují nárůst lidí s poruchami příjmu potravy

Číst článek

Je důležité podpořit jejich důvěru ve vlastní kompetence. Pokud se lidé setkají s dehonestujícím přístupem odborníků, rodičů či jiné autority, může to být velmi demotivující.

Výjimkou není ani to, že se obezita a poruchy příjmu potravy vyskytnou současně. U lidí s obezitou je výrazně vyšší výskyt záchvatovitého přejídání, studie mluví i o více než 40 procentech. V takovém případě nefunguje ordinovat lidem pouhé redukční režimy. Je třeba léčit poruchu příjmu potravy.

Objevuje se také stále více dětí s mentální anorexií, které původně hubly z pásma obezity. Máme tendenci je chválit nebo odměňovat, když zhubnou, monitorujeme jim váhu, používáme grafy a tabulky. U dětí s dispozicí k PPP tak i ve spojitosti s oceňováním, které do té doby nezažívaly, můžeme přispívat k tomu, že se hubnutí nezastaví včas. 

Při léčbě dětí s obezitou je zásadní pracovat s celou rodinou a porozumět jejich příběhu a potřebám. Tomu, jak přemýšlejí nejen o jídle, ale třeba i o oceňování, o emočním prožívání.

Psychoterapeut či nutriční terapeut může pomoci i v tom, jak se o tématu jídla a hmotnosti s dětmi bavit, jaká slova, přiměřená k jejich věku volit, aby neublížila, ale pomáhala.

Jak mluvit s dětmi

Například?
Například nedémonizovat jídlo, nedělit ho na dobré a špatné, zdravé a nezdravé pouze z hlediska kalorií. Spíš se o něm společně víc dozvídat. Hledat formy pohybu, které nejsou za trest, ale přinášejí i radost.

Nemělo by to být téma, které otevřeme jednou a pak s úlevou uzavřeme, ale spíše prostor pro průběžné povídání si o tom, co dělat proto, aby jim bylo dobře. Dám příklad. Rodiny někdy žijí v cyklu jsou Vánoce, přibereme, a pak budeme hubnout. Chtěla bych je podpořit k tomu, aby věděli, že v tom mají volbu. Nemusí to tak mít, pokud jim to nedává smysl.

Myslím, že je klíčové brát lidi – i děti – vážně, třeba i proto, že oni tak sami sebe neberou. Často za sebou mají spousty zážitků šikany, bodyshamingu, což rozhodně nepomáhá, i studie ukazují, že shaming lidí s obezitou u nich zesiluje prožitky studu a snižuje jejich důvěru v sebe a v to, že dokážou něco změnit.

Bodyshaming naopak zvyšuje jejich izolaci a dokonce přispívá k tomu, že se přejídají víc. Přijde mi to logické, je pro mě záhadou, jak by někdo mohl očekávat, že šikanou někomu pomůže.

Na co dalšího by si rodiče měli dát pozor? Jaké typy chování či komentářů mohou negativní vztah k tělu u dětí prohloubit?
Pomáhá, když jsou rodiče citlivější v tom, jak se chovají k sobě samým a jak o sobě mluví. Pokud většina slov, která pro sebe a ke svému zevnějšku mají, je kritická, je potřeba, aby věděli, že jejich dítě to bude vnímat a bude se to nějak promítat do utváření jeho sebehodnoty.

Dítě reaguje sociálním učením, rodič je pro něj vzorem, inspirací. Je fajn, když rodič dokáže být otevřený a autentický a povídat si s dítětem, když se ptá. Je ok nebýt se sebou ve všem OK, ale je dobré to dítěti zprostředkovat, třeba jen pojmenováním, že se nám sice možná nelíbí naše stehna, ale že je dost super, že je máme, protože díky nim můžeme dělat, co nás baví.

Pokud se například rodič nikdy s ostatními nenavečeří nebo si dá jen salát, každý den se váží nebo se každé ráno prohlíží před zrcadlem a nelibě si osahává tělo, je dobré se ptát: co mi to vlastně přináší? Jaký signál o vztahu k tělu, tím pádem k sobě, to vysílá mému dítěti? Chci, aby to chápalo pro sebe jako normální a přebíralo si to do života?

Asi je jasné, že velmi neužitečné a zraňující jsou komentáře vzhledu dítěte, ani nemusí být myšleny kriticky, aby se zasekly hluboko.

Specifickou kapitolou je komentování zevnějšku lidí okolo nás, ať už známých, nebo těch z médií, které děláme často zcela automaticky, aniž bychom vlastně věděli proč. Je jasné, že nás takové věci napadají, protože máme smysly a všímáme si světa okolo, ale není potřeba vše nefiltrovaně posílat z úst ven.

33:58

Biatlonista a influencer Mánek: Víc si vydělám na instagramu, přiznává. Anorexie je podle něj stále tabu

Číst článek

Jsme společnost extrémně zaměřená na zevnějšek. Výzkum z roku 2022 ukázal, že 34 procent českých dětí mezi 10 a 17 lety je nespokojeno se svým tělem a přeje si zhubnout a 30 procent si přeje nabrat svaly. Je na nás, jestli takové prostředí pro naše děti chceme podporovat.

Kde najít pomoc

Jak by měla vypadat konverzace s dítětem, když mám obavy, že mu není dobře?
Je dobré navázat s ním dialog, aniž bychom ho zastrašovali, tlačili nebo na něj přímo vylili všechny své obavy. Můžeme říct něco jako: „Zdá se mi, že jsi poslední dobou smutnější než dřív, rád/a bych si s tebou popovídal/a, zajímá mě, jak se máš.“ A dát dítěti čas zareagovat, nemusí na to být připravené hned. Pokud rozhovor odmítne, je dobré zkusit to znovu, pokud naše obavy trvají. 

Pokud je problém závažnější, jde-li např. již o rozvinutější poruchu příjmu potravy, dítě může reagovat odmítavě. I tak má smysl zkusit to znovu i s tím, že dítěti řekneme, že jsme za něj zodpovědní a nemůžeme ho nechat se trápit. Zdůrazníme ale, že jsme v tom všem s ním a pro něj, po jeho boku. Rodičům může pomoci zjistit si dopředu o PPP nějaké informace, mohou si také zavolat pro podporu a zorientování se na krizovou linku pro rodiče.

Krizové linky jsou dostupné nonstop i dětem, bývá užitečné dát dítěti na ně kontakt. Je to bezbariérová a anonymní služba a někdy se nám snáz mluví nejprve s někým mimo naše nejbližší okolí. Také lze dítě podpořit k návštěvě školního psychologa.

Rychlou pomoc umí poskytnout i krizová centra, ačkoliv pro děti je jich zatím dostupných méně než pro dospělé. Cílem krizového ošetření je i napojení na tým odborníků, kteří jsou v dané situaci relevantní, v případě PPP jsou jimi hlavně psychoterapeut a dle situace nutriční terapeut a psychiatr. 

Hlavně ať lidé neztrácí naději. I když je systém specializované péče přetížený, není hermeticky uzavřený. A podpora je dostupná někdy třeba i tam, kde bychom ji nečekali – u pedagoga, praktického lékaře, trenéra. Moc ráda bych všechny podpořila, aby se nebáli opřít se o komunitu blízkých, o lidi, kterým věří a nezůstávali s těžkostmi sami.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít