Politolog: Pozice Paříže je po pádu vlády v EU ohrožená. Macronovi ale nahrává krize v Německu
Francie se stále zmítá v politické krizi a během jednoho roku bude mít již čtvrtého šéfa kabinetu. Dosavadní premiér Michel Barnier, nyní v demisi, po vyslovení nedůvěry ve funkci vydržel jen tři měsíce. Konečné slovo měla krajní pravice, prezident Macron odpovědnost odmítá. „Jeho popularita dostává na frak. Francouzi už reálně nechápou jeho cíle,“ přibližuje pro iROZHLAS.cz Jean-Yves Camus, francouzský politolog a odborník na krajní pravici.
Pojďme si shrnout, co k vyhlášení nedůvěry vládě v kontextu už tak značně složité politické situace vedlo. Hlavním důvodem tedy byly neshody ohledně schválení rozpočtu na příští rok, v pozadí však již s dlouhotrvající roztříštěností poslanců Národního shromáždění mezi skupiny krajní pravice, centristů a levice, které byly jen těžko schopné, ať už v ekonomických, či jiných otázkách, mezi sebou najít shodu…?
A také premiér ze strany, jež ve volbách skončila jako téměř poslední. V zásadě šlo o takovou Macronovu konfiguraci spojující se s pravicí a republikány, která ale neuklidnila ani levici, ani Národní sdružení, jež je z hlediska zastoupení v parlamentu a výsledku v eurovolbách vysoko nad středopravicí.
Macron: Mandát, který jste mi svěřili, budu vykonávat až do konce. Premiéra jmenuji v příštích dnech
Číst článek
Vláda Michela Barniera se už od samého počátku nacházela v mimořádně slabé pozici. Bylo nad slunce jasné, že dlouho nevydrží. Při životě by ji ještě bývalo mohlo držet jen to, kdyby se Marine Le Penová rozhodla pro vyslovení nedůvěry nehlasovat, což se, jak vidíme, nestalo.
Bavíme-li se o rozpočtu, současná podoba jí nevyhovuje. Její postoj ale není jen taktický, je třeba si také uvědomit, že hluboce nesouhlasí s devadesáti procenty politických rozhodnutí, která vláda a Macron mimo jiné v otázkách migrace, Evropy či kupní síly učinili. Aby si na politické scéně prosadila, utvrdila svou váhu, musela v jednu chvíli s Barnierem vyjednat několik drobných rozpočtových změn a ukázat silné gesto. A tím bylo hlasování pro nedůvěru.
Emmanuel Macron ve čtvrtečním projevu uvedl, že extrémní levice a pravice se spojily v jednu „antirepublikánskou frontu“, a k Francouzům se obrátil s tím, že krajně pravicoví poslanci akorát vytváří chaos a nemyslí na jejich budoucnost, nýbrž jen na nadcházející prezidentské volby. Shrnul to tak, že odmítá, aby to byli občané, „kdo za nedůvěru zaplatí účet“. Bylo to ale vzhledem k opakovaným výhrůžkám levice a podmínkám krajně pravicových poslanců tak nečekané? Přece musel s velkou pravděpodobností s hlasováním o nedůvěře počítat.
Prezident daný narativ udržuje téměř po celý stávající i předchozí mandát. Francouzi už na to neslyší. Zaprvé, argumenty krajní levice pro vyslovení nedůvěry se přirozeně liší od důvodů lepenovců. Zadruhé, kdo vůbec současný chaos vyvolal? Svůj podíl na tom nese i on. Národní shromáždění rozpouštět nemusel, tudíž se svým způsobem chytil do vlastní pasti.
Teď bude na novém premiérovi zajistit většinu. Jinak centristé od rolu 2017 říkají, že Nepoddajná Francie a Národní sdružení jsou v podstatě totéž. Dané dva extrémy tvoří protirepublikánský blok. Výsledky parlamentních voleb nicméně dokazují, že Francouzi to takto nevidí, Mélenchonova strana dosáhla velmi dobrých výsledků a lepenovci získali vůbec nejvíc hlasů v historii.
Poslanci o nedůvěře rozhodli právě díky krajní pravici. Řada francouzských pozorovatelů za rozhodnutím strany Marine Le Penové vidí jakési ušlapání si cestičky do Elysejského paláce skrze značné oslabení Macrona a padlé vlády, podle řady z nich si šéfka lepenovců přeje hlavně předčasné volby. Do jaké míry tedy pro ni rozpočet i nedůvěra byly jen možnou záminkou, respektive dalším bodem pro snazší cestu k prezidentským volbám?
Domnívám se, že ve skutečnosti to pro ni byla spíše příležitost, jak vyvinout tlak na domácí politické půdě. Jde-li o příští prezidentské volby, nesmíme zapomenout, že Marine Le Penová má momentálně řekněme jisté starosti se zákonem, které by jí v možné kandidatuře v roce 2027 mohly zabránit.
I to je nepochybně jeden z důvodů, proč nakonec pro vyslovení nedůvěry hlasovala. Ví, že si celá politická scéna přeje její pád i to, aby proti ní soud vynesl takový rozsudek, který by jí znemožnil za tři roky do Elysejského paláce kandidovat. Svým způsobem tedy nemá co ztratit.
Francouzská pozice v Unii
Macron se vůči její straně jasně vyhranil, daní poslanci podle něj jdou proti vlastnímu programu a uráží své voliče. Jak moc velkou roli by podle vás nicméně mohla krajní pravice v rozhodnutích ohledně nového premiéra, nové vlády, mít?
Nový šéf nebo šéfka kabinetu bude pod stálým dohledem Národního sdružení, nedokážu si ale představit, že by koalice mohla mít jasnou většinu. Jak víme, francouzská ústava prezidentovi neumožňuje rozpustit vládu méně než rok po předchozích volbách. Obávám se, že Macron bude donucen vyhlásit nové parlamentní volby a pravděpodobně tak tedy budeme mít kabinet, který vydrží jen do června příštího roku.
Francouzští poslanci vyslovili nedůvěru vládě. Poprvé od roku 1962
Číst článek
V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že by je se svou stranou mohl vyhrát, a to zejména i z toho důvodu, že ta právě změnila vedení a Macronova popularita, lidově řečeno, dostává na frak. Francouzi už reálně moc nerozumí tomu, co je jeho cílem. Buď tedy své kroky vysvětluje velmi špatně, nebo jsou jeho rozhodnutí tak složitá, že se pro voliče stávají nesrozumitelná.
Přesuňme se ještě na mezinárodní rovinu, Francie je jednou z velmocí Evropské unie. Jaký dopad má domácí složitá situace na postavení Paříže v aktuálních unijních otázkách, ať už jde o ekonomická témata, či její vnitřní a vnější politiku?
Na evropské úrovni to přirozeně Macronovu pozici nijak neposiluje a nepomáhá mu ani odmítavý postoj k podpisu dohody se zeměmi Mercosur (jihoamerické sdružení volného obchodu – pozn. red.), kterou nakonec Unie uzavřela. „Dobré“ pro něj může být, že německá vláda se rovněž nenachází zrovna v nejlepší kondici.
Pokud jde o rozhodnutí na unijní půdě, je francouzská pozice ohrožená. Macron se vždy snažil být jedním z těch, kdo Evropě udává novou dynamiku. Důležitým pojmem ve francouzské veřejnosti i politice je ale suverenita.
To znamená, že stejně jako v dalších evropských zemích má část francouzského veřejného mínění značné pochybnosti o efektivitě Evropské unie i tom, co se dříve nazývalo evropským snem, a připomíná důležitost národní suverenity.
Ta se požaduje v oblasti migrační, obranné, průmyslové i obchodní politiky. Je to nepochybně jeden z největších fenoménů posledních dvaceti let. Evropský sen Macron stále hájí a ukazuje to dosti odvážně i v poměrně v zásadních otázkách, jako je například pomoc Ukrajině. I zde ale můžeme na základě různých průzkumů pozorovat jisté oslabení ochoty Francouzů jít v podpoře napadené země až na dřeň.
Vláda bez ultralevice
Politická krize zmítá i zmíněným sousedním Německem, další vedoucí unijní zemí. Jak moc vývojové obraty tam i ve Francii obraz sedmadvacítky oslabují navenek, například v souvislosti s návratem Donalda Trumpa do čela Spojených států či tématy týkajícími se právě Ukrajiny, Blízkého východu a tak dále?
Bude záležet na tom, jak se Trumpovi bude dařit vnucovat svá řešení různým zúčastněným stranám, a zároveň i na faktu, jestli bude jiný jako prezident než jako kandidát, tedy zdali se z něj stane pragmatická hlava státu, nebo zůstane věrný svým postojům z kandidátské role.
Jisté je, že mnozí obyvatelé západoevropských zemí zcela zásadně nechápou, k čemu ve východní Evropě i Pobaltí dochází, a v mnoha případech by byli připraveni schválit ukončení války na Ukrajině za cenu územních ústupků.
Trump, Macron a Zelenskyj se v Paříži sešli ke třístranným rozhovorům
Číst článek
V mých očích se jedná o velké nebezpečí, protože patřím k lidem, kteří se domnívají, že pokud se Vladimiru Putinovi podaří vnutit vyjednané řešení konfliktu na Ukrajině dalším zemím a regionům, neboť si řekne, že má, co chtěl, ukázala by Evropa svou neschopnost jednotně postupovat. Viděli jsme, jak se Rusko stále snaží rozšiřovat svůj vliv, včetně manipulací voleb, jako tomu bylo například v Rumunsku. Téměř se mu to podařilo, a to až do té míry, že tamní ústavní soud hlasování zrušil.
Podle mého názoru musíme zachovat politiku naprosté neústupnosti, Evropané v tom však jednotní nejsou. I Němci, pokud jde o jejich předchozí závazky, začínají činit malé kroky zpět. Vše ale bude záviset na tom, co se bude dít po 20. lednu, tedy po Trumpově inauguraci.
Nového šéfa kabinetu Macron zatím nejmenoval. Jedním ze skloňovaných jmen je i předseda centristické strany MoDem François Bayrou. Půjde podle vás Macron opět cestou středu, nebo se bude snažit, případně bude donucen vyjít vstříc jednomu ze zcela opačných táborů, tedy buď levici, nebo lepenovcům?
MoDem sama o sobě většinu nevytvoří. Skutečně by si mohl vybrat Françoise Bayroua, musel by se ale také rozhodnout, jestli půjde za socialisty, nebo setrvá s republikány. Pokud by zamířil směrem k levici, je zde jedna zcela jasná podmínka pro fungování vlády, tedy že Nepoddajná Francie nesmí být její součástí a program krajní levice nesmí být v žádném případě uplatňován, jinak by byla ve hře nedůvěra.
