Z Bejrútu jste se s dcerou rozhodla odjet, kde nyní tedy jste?
Bydlíme v našem letním domě v horách nedaleko známých míst jako Falougha nebo Hammana. Strávily jsme zde léto, na dva týdny se pak přesunuly kvůli dceřině škole zpět do Bejrútu a po prvních úderech se sem opět vrátily. Snažíme se nikam moc zbytečně nechodit, do Bejrútu jezdím jen v nutných případech a vyhýbám se hlavním cestám.

V naší čtvrti to není vyloženě nebezpečné, nachází se nicméně nedaleko od těžce bombardovaného předměstí Dáhíja. Do vesnice, kde máme dům, přišla spousta přesídlených lidí, jsou buď umístění ve školách, nebo se jim podařilo pronajmout si dům. Vypadá to tu úplně jinak, normálně zde v listopadu bývá poloprázdno, teď je místo naopak přelidněné. Moc bezpečné pak nejsou ani silnice.

Do Bejrútu je to přibližně padesát minut jízdy autem. Ačkoli jsme daleko, zvuk explozí doléhá až sem. Pár minut předtím, než jsme si zavolaly, zasáhli také horskou oblast nedaleko domu mých rodičů, což je od nás asi dvacet minut autem. Místo bylo terčem útoku poprvé, už jsme ale slyšely výbuchy i blíže, byť ne tak silné.

S údery Izraelci míří hlavně na přesídlené lidi, u nichž mají podezření na napojení na Hizballáh. Domy zde majitelé pronajímají hlavně kvůli penězům a může se stát, že do některých z nich se se svými rodinami nastěhují i lidé mající na něj vazby.

Sice se zde cítíme bezpečněji, nikdy ale nemůžete tušit, kdo si pronajme vedlejší dům nebo kdo zrovna prochází či řídí auto jedoucí vedle vás a kdy tím pádem může přijít nějaký zásah. Úplně bezpečně se tedy lidé necítí nikde.

V našem domě v Bejrútu je také plno nových sousedů a nevíte, kdo v jakém patře žije a jestli třeba nespolupracuje s Hizballáhem, byť se vlastníci snaží nájemníky prověřovat. Myslím, že třeba i dům, který nedaleko odsud právě před chvílí bombardovali, si pravděpodobně pronajal někdo vázaný na Hizballáh a majitelé o tom asi neměli ani tušení.

Problematické jsou také školy, jsou normálně otevřené a očekává se, že do nich děti budou fyzicky chodit. Některé, jako například ta mé dcery, však naštěstí umožňují výuku online. Jinak bych ji musela do školy v přeplněném městě kvůli přerušení školní autobusové dopravy vozit, což teď není zrovna bezpečné. Dříve mi to také trvalo dvacet třicet minut, dnes by cesta trvala hodinu a půl až dvě.

Kdy vás poprvé napadlo, že město na nutnou dobu opustíte?
Když izraelské údery zasáhly Dáhíju. Bydlíme ve vyšším patře, byla jsem tehdy doma a dům se docela otřásal. Říkala jsem si, že nemohu tušit, k čemu dalšímu to celé povede, a že nevíme, co bude v noci, co zítra, jak budou vypadat silnice. Poté, co zabili Hasana Nasralláha, jsem se sama sebe ptala, jak to celé vyeskaluje.

Rozhodla jsem se neposlat dceru do školy, ty se tehdy stejně na další tři čtyři dny neotevřely. Nechtěla jsem, aby pravidelně slýchala hlasité výbuchy, a vzhledem k naší možnosti jsme se tedy přesunuly.

‚Hned tak to nepřestane‘

Jak na zvuky výbuchů reagovala?
Každé dítě reaguje jinak. Nechtěla jsem ji tomu vystavovat, naštěstí neslyšela ty opravdu silné exploze. Zvuky výbuchů ale každopádně doléhají až sem a dennodenně slyšíme radary monitorují oblast.

Chybí jí hlavně škola, snažím se jí ale opakovat, že se brzy vrátíme domů, zároveň ale nemůžeme nic zbytečně riskovat. Někteří její kamarádi bydlící blízko míst výbuchů v Dáhíji si prošli opravdu traumatizujícími zážitky, jsou to všechno děti od sedmi do deseti let.

Část vaší rodiny je stále v Bejrútu? Co za zprávy máte od nich či přátel, kteří tam zůstávají?
Co vím, po nejsilnějších explozích se mnozí přátelé na čas přesunuli dál na předměstí nebo do hor, pak se ale kvůli školám a pracovním povinnostem vrátili. Školy se normálně znovu otevřely, ne všichni ale mohou nebo chtějí mít online výuku.

Říkali, že mají u dveří připravená zavazadla a jsou kdykoli připraveni zase odjet, hlavně ti bydlící blízko nebezpečných zón nebo předměstí Dáhíja. Lidé se ale přizpůsobují, potřebují nějakým způsobem pokračovat v co možná nejběžnějším životě. Říkají si, že nejsou v typicky cílených oblastech, jako je například křesťanská část. Riziko je ale všude.

Jak v Bejrútu a okolí vypadají ulice, silnice? Zmiňovala jste problémy s hustou a ne úplně bezpečnou dopravou.
V blízkosti moře, kam se chodilo s dětmi na procházky či si jen tak zaběhat, byla spousta stanů a lidí spících na silnicích a chodnících. Auta parkovala v obou směrech, byl tam chaos. Řadu přesídlených pak povětšinou přesunuli do škol či dalších míst. Mnozí z obyvatel Bejrútu také u sebe lidi ubytovávají.

A k hustému provozu, představte si, že mají jedno dvě auta, nově příchozí dorazili dalším autem a ulice jsou přeplněné hned. Byť lidí na ulicích ubylo, hustá doprava stále přetrvává. Většina z nich jsou také původem šíité, takže ve čtvrtích, kde jinak zahalené ženy zpravidla nepotkáte, lze vidět i ty v černých abájích a podobně.

Když izraelské údery poprvé zasáhly cíle Hizballáhu, co vás jako první napadlo?
U hranic na jihu země se vedou boje už rok. Dříve jsme nepociťovali, že by v Libanonu zuřila válka, naše životy se teď ale razantně změnily. Když začali ostřelovat Dáhíju a mířit na vysoké představitele Hizballáhu, došlo nám, že to bude celé eskalovat a hned tak to nepřestane.

Pak začali útočit i na další části Bejrútu, včetně té centrální zóny. S Dáhíjou a dalším bombardováním nám bylo jasné, že válka je tu. Dochází vám, jak moc je každý z nás zranitelný a staví sám sebe do rizika. Dříve zde restaurace byly normálně otevřené a vedli jsme v zásadě běžný život. Když se ale takový konflikt začne přibližovat, uvědomíte si, jak moc rychle mohou věci nabrat spád.

Vyčerpávající odolnost

V Bejrútu jste žila i během druhé libanonské války v roce 2006. V čem je to teď jiné?
Tehdy to bylo jen pět týdnů, Hizballáh se prohlásil za vítěze. Lidí, kteří museli opustit své domovy, bylo také mnohem méně. Ti měli zároveň větší naději na návrat a v to, že jim hnutí pomůže vše znovu vybudovat. Nyní to trvá mnohem déle, boje na hranicích pokračují, nejsou vítězové, ani poražení. Konec je tedy v nedohlednu a nevypadá to, že by se něco mohlo změnit.

Můj názor je, že si lidé nyní myslí, že jim hnutí nebude schopno tolik pomoci jako před osmnácti lety. Vidí, že jeho vůdce Izrael zabil, a tak mají menší naději a větší strach. Oblasti, ze kterých Libanonci museli odejít, jsou rozsáhlejší a je daleko více mrtvých, zraněných.

Celé to s sebou nese obrovský psychologický dopad. Podle predikcí politiků i médií to na krátký konflikt nevypadá. Vůbec tedy nevíme, kdy se budeme moci v klidu vrátit do Bejrútu a přesunutí lidé domů. Ty státní školy, ve kterých lidé mohou provizorně přebývat, tím pádem také nemohou vést výuku a zajišťují ji jen ty soukromé, což je další problém.

Děti tak přichází o vzdělání a podporu, chybějící škola na ně má katastrofický dopad. Také zde máme řadu syrských uprchlíků, což je další velká skupina lidí potřebujících pomoc.

Vaše dcera má výuku online, vy tedy také můžete pracovat na dálku?
Momentálně nepracuji, dříve jsem se věnovala poradenství v oblasti duševního zdraví ve vzdělávání, pracovala jsem také v nemocnici. Kdo může, je každopádně online, od covidu jsou možnosti poměrně rozšířenější.

Panuje zde takový kontrast. Na jednu stranu je vaše země ve válce, nad hlavou vám lítají drony a slyšíte výbuchy, na tu druhou se zase otevřely školy, lidé musí nějak fungovat. Místy je až bizarní, jak se společnost dokáže rychle adaptovat, když podobné události trvají příliš dlouho.

Libanonci si toho v posledních letech zažili hodně – pandemii, ekonomický kolaps, explozi v přístavu a nyní válku. Ta přišla ve chvíli, kdy se už tak jako tak potýkali s řadou problémů. Je to vyčerpávající. Tvrdí se o nás, že umíme být velmi odolní, někdy si ale říkáme, jestli je tak dobrá schopnost se přizpůsobit vůbec pozitivní. Přemýšlím, jak v tom všem vůbec dokážeme žít.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít