Přežili bombardování divadla v Mariupolu. Stal se z něj přízrak, město duchů, vzpomínají tamní herci
Divadlo v Mariupolu, jedna z nejvýraznějších připomínek síly ruské agrese. Při útoku v něm podle odhadů zemřelo na 300 lidí. Mezi přeživšími byli i čtyři z tamních herců – Vira, Olena, Ihor a Matvii, z jejichž příběhů vzniklo představení Mariupolské drama, odehrané i v Paříži. „Před očima mám obraz toho, jak po výbuchu běžíme. Mariupol je teď městem duchů se spoustou mrtvých duší, jež neví, proč zemřely,“ říká Vira Lebedynska pro iROZHLAS.cz.
Jak dlouho jste před válkou v Mariupolu žili?
Olena: V tamním divadle jsem byla přes devatenáct let.
Vira: Já pocházím z Doněcku, utekla jsem odtamtud v roce 2016, kdy jej „osvobodili“ Rusové, stejně jako pak „osvobodili“ Mariupol. Nejdříve jsem působila jako hudební režisérka, poté herečka. V podstatě jsem se z jedné války dostala do druhé.
V mariupolském divadle jste se pak po vypuknutí invaze skrývali jak dlouho?
Vira: Syn a příbuzní mě přesvědčovali, abych odešla. Já si ale nemyslela, že se válka překlene do takového rozsahu. Když začala, čekali jsme, co přijde. Říkali nám, ať vydržíme, že nám řeknou, až se budeme moci vrátit do práce. A tak jsme seděli a čekali.
4:12
Z půl milionu obyvatel Mariupolu jich zůstalo 70 tisíc. ‚Vrátí se každý Mariupolan,‘ věří starosta města
Číst článek
Do divadla jsem se pak přesunula 3. března, kdy poblíž mého domu začaly dopadat bomby. Vzala jsem svou kočku, běžela tam a zůstala téměř dva týdny, tedy do 16. března, kdy došlo k výbuchu.
Olena: My (se synem Matviim a manželem Ihorem) přišli 5. března a zůstali do 15. března, odešli jsme tedy akorát den před výbuchem.
Vira: A ještě že tak. Jinak by už totiž nebyli naživu, bomba zasáhla i kostymérnu, kde spali. Stál nad nimi jejich anděl strážný.
Kudy a kam jste pak z města utíkali?
Olena: Vlastním autem, vzali jsme k sobě ještě dva studenty. Do divadla jsme se nejdříve přesunuli kvůli zvěstem, že od něj povolí zelený, tedy humanitární koridor. I proto jsme v našem představení scénografy poprosili, aby zde zelená hrála svou roli, mám v ní například šaty. K bezpečnému koridoru ale nedošlo.
Jaké názory, vyhlídky mezi lidmi ukrývajícími se v divadle převládaly? A jak jste se dostávali k informacím o tom, co se venku děje?
Vira: Doufali jsme, že koridor povolí. Nikdo nevěděl, jak dlouho to celé bude trvat, neměli jsme spolehlivý přístup k rádiu, k telefonu, k dobrému spojení, k světlu… nic.
Olena: Lidem už postupně docházela trpělivost, aby v divadle zůstávali, snažili se nějakým způsobem odejít, i na vlastní pěst. První kolonu ale Rusové rozstříleli, někdo se pak vrátil, odjela zase další… Nám se nakonec odjet podařilo.
Kolika ruskými checkpointy jste museli projít?
Ihor: Během několika desítek kilometrů do Berďansku jich bylo na dvacet.
Parfém? Radši vodku
S Olenou a Matviim jste z města odešli na poslední chvíli před výbuchem, Vira až po osudném dni. Co vám Rusové na checkpointech říkali?
Vira: Z Mariupolu jsem s dalšími lidmi odjela až dva dny po explozi, neměli jsme auto a nikdo nás nechtěl vzít. Při odchodu jsem na vlastní oči viděla, že Rusové v Mariupolu již jsou. Město vypadalo jako při apokalypse, centrum bylo zničené, spálené.
MARIUPOLSKÉ DRAMA
Je divadelní představení z pera Oleksandra Gavroše, v němž hrají čtyři členové mariupolského divadla – Vira Lebedynska, Olena Bila, Ihor Kytryš a Matvii Kytryš. Vychází z jejich reálných vzpomínek na dny, které v divadle přečkávali během ostřelování. Skrze organizaci Karabas s ním cestují i po Evropě, hráli například v Paříži.
V důsledku úderů a útoku ze 16. března 2022 podle odhadů v budově divadla zahynulo přibližně 300 lidí. Během bombardování se jich v jeho krytu ukrývalo až tisíc.
Cestou do Berďansku nás pořád zastavovali a zajímali se, kam míříme. Jeli jsme celkem v pěti autech, v posledním i děti. Rusové se ptali na opravdu hodně věcí a pobaveně nám opakovali, ať se vrátíme, že Záporoží už za chvíli stejně nebude.
Jinak jsem u sebe také měla nějaké parfémy, jeden z vojáků na ně úplně třeštil oči, a tak jsem mu nabídla, ať si je klidně vezme. Místo toho nám ale sebrali lahev vodky.
Ve Vasylivce nás pak na checkpointech zastavovalo hodně Čečenců. Říkali jsme jim, že jsou mezi námi i ženy, a prosili je, aby nás nechali. Jednou se tam strhla nějaká rvačka, a oni trvali na tom, ať s nimi počkáme a prý uvidíme, nakonec nás ale nechali projet.
Ihore a Oleno, jak jste se tehdejší situaci, tedy že se musí schovávat v divadle a nemůže normálně chodit do školy, vysvětlovali Matviimu?
Ihor: Pořád chtěl někde běhat a hrát si na ulici. Vysvětlovali jsme mu, že to nejde, že je to nebezpečné. Snažili jsme se ho držet u sebe.
Olena: Matvii vyrostl v divadle, ptal se, proč tam jsou pořád všichni ti lidé. Do divadla jsme se na těch pár dní v podstatě přestěhovali, protože u nás to začalo být nebezpečné, v ulicích vládla panika, rabování. Nechtěli jsme v tom zůstávat. Lidé se rozdělili na ty, kdo si zachovali zdravý rozum a ty, kdo nikoliv.
Záměrné hladovění civilistů v Mariupolu by mohl být válečný zločin. ‚Putin je vinen,‘ míní právnička
Číst článek
Opustit domov bylo těžké. Když jsme přišli do divadla, v mé šatně už bylo plno, ale ta Ihorova zůstávala prázdná. Vzali jsme tam i pět studentů, ještě nezletilé děti, jež vůbec nechápaly, co se děje. Divadlo už tehdy bylo pod palbou a policisté všem řekli, aby se přesunuli dovnitř. Bylo tam totiž opravdu hodně lidí, kteří přišli kvůli koridoru.
Někdo ze zaměstnanců jim pak řekl, že zůstávat v hale je nebezpečné, protože nad nimi je jen střecha, a tak lidé začali trhat i židle ze sálu a schovávat se pod nimi. Bylo hrozné pozorovat, jak třeba dekorace určené pro představení najednou slouží k úplně jiným účelům. Lidé spali i na chodbách, byla tam strašná zima.
Vira: Původně to tak nebylo, v divadle se lidé skrývali ve sklepě, v krytu, který k tomu byl určen. Pak se ale jejich počet značně navýšil a začalo docházet i jídlo, které jsme nakonec přinášeli z nedalekého bombardovaného supermarketu.
Jak to celkově pro tolik lidí s jídlem a vodou fungovalo?
Vira: Jeden člověk, Misha, přišel s tím, že pro ostatní začne vařit, jedli jsme asi jednou denně. V restauraci vedle nám poskytli nádobí, třeba hrnce. Jednou jsme měli i zmrzlinu, dělaly se také ovesné kaše, polévky. Tu se nám jednou podařilo udělat snad ze všeho, na co si člověk vzpomene, byly v ní třeba olihně, kalamáry, slávky, nějaké ryby…
Hraní a tanec na kostech
Čím jste celou dobu ty dlouhé dny vyplňovali?
Vira: V podstatě jsme pořád uklízeli, každý den bylo třeba uklidit toalety, vynášet odpadky. Lidí tam bylo opravdu spousta a kanalizační systém na to nestačil, chyběla nám voda na splachování. Pořád jsme kontrolovali, kde se co rozbilo, zatloukali jsme, co bylo potřeba, odklízeli rozbité sklo a tak dále.
Olena: V takových podmínkách je také dost složité něco vařit. Musíte třeba najít dřevo, pak ho jednou přinesete, někam odběhnete, a po návratu zjistíte, že zmizelo. S Matviim jsme se pak snažili dělat domácí úkoly, což se mu moc nezamlouvalo. Potřebovali jsme jej ale nějak zabavit.
V naší šatně, určené maximálně pro tři lidi, nás jinak bylo osm. Kdyby někdo seděl u okna během výbuchu, okamžitě by zemřel. Při střelbě jsme tedy vycházeli na chodbu. Jednou jsem takhle volala na Matviiho, když zrovna běžel dolů ze třetího patra a upadl. To bylo poprvé, co se bál, a pak už se od nás neodděloval.
Když se nám pak podařilo dorazit do Užhorodu, hned jsme se vrhli do práce, a jsme moc rádi, že jsme v naší profesi mohli zůstat. Uvědomili jsme si, co hrozného se vlastně na Ukrajině děje, a měli jsme pocit, že nás zachránil bůh a máme povinnost lidem popisovat pravdu.
Když dnes řekneme Mariupol, co se vám vybaví? Převládá ve vás naděje, či spíše opak?
Vira: Je to hrozné. Před očima mám stále obraz toho, jak po výbuchu běžíme, a vidím, jak pohřbívají jednu ženu. Kolik takových případů bylo? Myslím, že Mariupol je nyní městem duchů se spoustou mrtvých duší, které tam chodí a nevědí, proč zemřely.
Jak se žije v okupovaných částech Ukrajiny? Bez ruského pasu lékař nemocného neošetří
Číst článek
A my musíme, za ty mrtvé, již už nikdy nebudou moci, celému světu říct, co se v našem městě stalo. Rusové dávají dohromady naše divadlo, budou tam hrát a tancovat na kostech. Nemohu se s tím smířit, pochopit to. Doufám, že z Mariupolu ale jednou zase bude normální místo.
Olena: Já přestala snít a plánovat. Když jsme odcházeli, pamatuji si, jak lidé jako by zestárli a v očích se jim odrazovalo něco jiného, jak se všechno změnilo. Pro mě ale Mariupol pořád symbolizuje moře a velmi moderní, rozvinuté město plné zeleně a takového toho letního vánku. Mám ho pořád v hlavě a chci ho zase naživo slyšet a pamatovat si, jak je u moře horko a lidé se baví, křičí a koupají.
Vira: Možná si s tím Mariupol budu zase jednou také asociovat. Ale tu apokalypsu, co jsem viděla… Došlo mi, že se z něj stal přízrak. Snad se ale jednou vrátíme.
