V Kyjevě byla uplynulou noc (rozhovor jsme natáčely ve středu 19. února - pozn. red.) aktivována protivzdušná obrana, městem se ozývaly exploze. Starosta Vitalij Kličko vyzval obyvatele k přesunu do krytů. Žijete blízko metropole v městysu Kocjubynske v Bučském okrese. Rozhodla jste se rovněž jít do krytu, nebo jste zůstala doma?
Od konce léta máme takové poplachy téměř každou noc. Nespouští se pouze zřídka, v podstatě jen pokud útoky míří na západ nebo na jih. Bydlíme ve víceposchoďové budově a kryty zde sice jsou, ale nejsou moc vhodné k tomu, aby v nich mohly být i malé děti.

Nechodíme tam každou noc, takhle se nedá žít. Zůstáváme tedy v bytě, spíme. Sleduji spoustu kanálů na telegramu, kde je popsáno, kde jsou drony, jakým směrem se pohybují a tak dále, ačkoli to vzhledem k rychle měnícímu se směru nebo kroužení dokola bývá obtížné. Pokud vidím, že můžeme být v ohrožení, tedy hlavně jedná-li se o rakety, přemístíme se do koupelny, případně ven z bytu do společné chodby.

Říkáte, že chodit každou noc s malými dětmi do krytu je neudržitelné. Jak si ale na pravidelné noční zvuky sirén dokázaly děti zvyknout, dá-li se to vůbec?
Už na ně navyklé jsou, zpočátku je ale hodně znervózňovaly. Například jsme byli na hřišti, rozezněly se sirény a hned šly za mnou s tím, abychom se vrátili domů. Teď už se ale neptají, a navíc opravdu sleduji telegramové kanály, abych věděla, jak moc jsou drony blízko a zdali ještě můžeme zůstat venku.

Když jdeme spát, děti na ně nereagují. Jiné je to s výbuchy, to se samozřejmě bojí. Před několika týdny byly třeba přibližně hodinu a půl trvající exploze slyšet dost blízko od nás, kdy armáda sestřelovala drony mezi Kocjubynske a silnicí do Buči a Irpině. To se v noci probudily s pláčem a ptaly se mě, co se děje, tak jsme šli do koupelny, kde nakonec usnuly.

Jinak nejhorší jsou samozřejmě raketové útoky. Nechápu, proč je nesestřelují někde dál od Kyjeva. Je možné, že to nejde, ale takto blízko je to opravdu děsivé a zbytky raket pak navíc padají do čtvrtí ve městě.

Pamatujete si, co se vám honilo hlavou, když jste sirény a výbuchy slyšela poprvé? A jak se to s odstupem tří let změnilo?
Zpočátku to bylo jiné, nejhorší samozřejmě na začátku války. Do krytu jsme se přesouvali dost často. Bydlím v blízkosti Buči, Irpině a letiště Hostomel, tedy míst opravdu těžkých bojů a poslouchat všechny ty exploze bylo hrozné. Nás sice Rusové neobsadili, jsme hodně blízko Kyjeva, ale slyšet toho bylo dost. Prvním velkým šokem pro mě pak byly vojenské letouny.

Samozřejmě se hned zavřely obchody a stáli jsme ve frontách v maličkých krámcích, které měly jako poslední otevřeno. 4. března 2022 se mi pak podařilo odejít do Francie, ale v červenci jsem se vrátila zpět. V Kyjevě byl tehdy docela klid, útoky a hlavně výpadky proudu, což pro mě bylo nejhorší, pak zase začaly na podzim téhož roku.

Odstávky elektřiny zmiňují obyvatelé Ukrajiny jako přirozeně závažný problém velmi často. Jsou u vás i teď na denním pořádku, nebo s nimi nemáte problémy?
Teď je to dobré, v zimě jsme minimálně u nás žádné výpadky neměli.

,Mášo, víš, že začala válka?‘

Začátek invaze je jeden z těch momentů, kdy si asi každý vybaví, co zrovna dělal, kde byl. Jak to bylo u vás? Co se vám odehrávalo v hlavě?
Asi v šest, sedm ráno mi volala kamarádka a říkala: „Mášo, víš, že začala válka?“ Pak jsem poslouchala zprávy a pochopila jsem, že měla pravdu. Rusové útočili na Hostomel, což nešlo přeslechnout. Šli jsme ven na ulici a nevěděli, co dělat. Doma jsem se pak dívala do ledničky a došlo mi, že nemám třeba vajíčka nebo chleba, protože jsem v sobotu plánovala jít nakoupit.

Také jsem obtelefonovávala rodiče, sestru, kamarády, spoustě příbuzným jsem se dovolat nemohla. Bála jsem se, jestli budeme schopni sehnat potřebné léky pro mou matku. Mnoho obchodů i lékáren mělo zavřeno, fungovaly snad jen dvě a strávila jsem tam hodiny ve frontách. Mezitím jsem se snažila najít informace, jak se Rusové směrem ke Kyjevu pohybují, jak je na tom Kocjubynske...

Ten den byl hrozný a stresující, jako byste se probudila do nové reality. Přestože jsme o útoku byli informováni jako o pravděpodobném, zůstávala jsem zcela přesvědčená, že k němu nedojde. Pro mě to byl šok.

Asi vás v tu chvíli nenapadlo, že ještě o tři roky později budete někomu popisovat, jaké to je žít ve válečném stavu…
Byla jsem si jistá, že to skončí za pár dní, týdnů. Pak jsem si myslela, že začnou vyjednávat a brzy se nějak dohodnou.

Zmiňovala jste, že Kocjubynske se nachází nedaleko Buči, Irpině a Hostomelu. První dvě zmíněné města si všichni vybaví v souvislosti s masakry na místních obyvatelích, jichž se tam ruská armáda dopustila. Vzpomínáte si, co se ve vašem okolí dělo, když tam Rusové došli?
My jsme opravdu hned u Kyjeva, ale je u nás nádraží, odkud se dá asi za deset minut dostat do obou měst. Jak jsem zmínila, okupace se nám vyhnula, ale boje probíhaly blízko nás, do Kyjeva se Rusové snažili dostat docela blízko vedoucí cestou. Viděli jsme lidi z Buči a Irpině přicházející pěšky podél železniční tratě, když se odtamtud snažili utéct.

Měla jste tam v tehdejší době nějaké přátele, známé?
Několik přátel ano, pamatuji si, že jsem jim tehdy psala, protože informace o tamním dění byly ve zprávách. Jedna z mých kamarádek z Buče tam celou dobu i s manželem a synem zůstávala a vůbec nevycházeli ven. Jakmile se pak naskytla první bezpečná možnost město opustit, odešli.

Zmínila se vám, jestli jim Rusové vyhrožovali, snažili se dostat k nim domů…?
To ne, jen že zůstávali doma a báli se vyjít ven. Vím pak ještě o příbuzném jedné z mých bývalých kolegyň, byl zabit v autě při pokusu o útěk z Irpině.

Návrat do ,normálu‘

Odjela jste tedy na začátku března a v létě byla zpět. Co bylo hlavními důvody návratu?
Na Ukrajinu jsem se vracela kvůli práci a tomu, že jsem plánovala adoptovat dítě. Jinak původně jsem chtěla odjet na západ země, do Zakarpatí, bylo ale nemožné se do nějakého tam směřujícího vlaku dostat, přednost měly maminky s dětmi a staří lidé a na nádraží panoval absolutní chaos. Pak ale přišel zázrak, někdo nám poradil jít na stanici pro lokální vlaky, někam dojet a tam přestoupit na spoj směr západ.

Dohromady jsme byli já, má sestra a několik jejích přátel. Najednou jsme uviděli vlak a hned k němu běželi, shodou okolností u něho stáli vojáci. Nechali nás nasednout, aniž bychom věděli, kam vůbec jede. Až uvnitř nám někdo řekl, že je určený pro rodiny vojáků a míří do Varšavy. Projížděl pak hlavním nádražím, kde zastavil, lidé bouchali do dveří, ale žádné neotevřel. Dojeli jsme tedy do Polska a můj přítel, jenž žije v Alsasku, mi pak nabídl přijet za ním do Francie.

Po návratu jsem pak odevzdala příslušné dokumenty a do konce prosince čekala na přípravné kurzy pro adoptivní rodiče. Měla jsem štěstí, že se mi podařilo získat dva statuty, jeden jako adoptivní rodič a druhý jako pěstounka, což celý proces urychlilo. V mých dokumentech stálo, že si mohu osvojit jedno i dvě děti do pěti let. Většinu dětí z Kyjeva i Bučského okresu ale evakuovali, takže vše nějakou dobu trvalo.

Nakonec se mi ozvali s tím, že jde o třiapůlleté dívky, dvojčata, která měla pozitivní test na HIV a osiřela během války. Jejich otec zemřel v květnu 2022 a matka v říjnu téhož roku. Nejdřív jsem odmítla, protože jsem se bála, jak bych to zvládala, nakonec jsem je ale navštívila, když byly zrovna v kyjevské nemocnici Ochmatdyt, a osvojila si je. Mají pak ještě starší sestru, kterou si vzala jejich teta.

Popisovala jste, jak s nimi chodíte například na hřiště. Je to taková vnitřní obrana, že se lidé po prvotním šoku snaží vrátit k co nejběžnějšímu životu. Jak moc abnormálně to ale na vás někdy působí?
Myslím, že na co nejvíc normální život jsme si zvykli rychle, vrátit se k němu je nejčastějším přáním Ukrajinců. Navzdory mnoha rozdílným názorům vážících se k tomu, že bychom se neměli vzdávat žádných z území, si myslím, že většina si přeje válku hlavně co nejdřív ukončit.

Vybavuji si, jak mi jedna z mých dcer po jednom z raketových útoků na začátku války říkala: „Mami, chci abychom odsud, kde zabíjejí Ukrajinu, odešli.“ Pomineme-li ale všechny útoky, život jde prostě dál. Školy a školky jsou otevřené, chodíme i k psychologovi, tancovat. Snažíme se, aby byl život co nejnormálnější.

I přesto válka Ukrajinu a její obyvatele přirozeně změnila. Jak byste svůj život před únorem 2022 popsala?
Běžný, každodenní život se mi v daném směru tolik nezměnil. Pokračovala jsem v tom, co jsem si předsevzala již předtím, to znamená hlavně se stát matkou. Válka vlastně danou touhu podstatně zintenzivnila, protože v takové nestabilitě si uvědomíte, že vám možná zbývá méně času, než myslíte, a začnete do svých přání vkládat více energie. Také se mi podařilo získat další vysokoškolské vzdělání, tentokrát v oboru psychologie.

Máte někoho z rodiny v armádě, na frontě, či případně žijícího v okupovaných oblastech?
Ne, nikoho. Čeho si nicméně v posledním roce ve svém okolí i u příbuzných všímám, je, že konstantní stres má negativní dopad na imunitní systém a lidé trpí vícero zdravotními problémy, vidím to i sama u sebe. Také se objevuje více případů rakoviny, mojí mamince ji například diagnostikovali v lednu.

Musím se teď smířit s tím, že nevím, jestli zemře za několik týdnů nebo měsíců. Byla několikrát v nemocnici se zápaly plic, ale nikdy ji nemoc nediagnostikovali a až v lednu přišli s tím, že je v posledním stadiu. A podle doktorů už nemá cenu nic zkoušet.

V čem válečný stav dopadá právě na podobné léčby?
Velká část zdravotnického personálu odešla. Ti, co zůstali, zde pracují pod velkým stresem, což má samozřejmě dopad na kvalitu služeb. Systém se zhoršil, ovlivňuje jej mnoho faktorů, nicméně ale funguje.

Putinovo barbarství

Co za pocit ve vás v současné době nejvíce převládá? Je to stres či únava, strach…?
Jak říká jedna má kamarádka z Irpině, dnes domov máte, zítra už nemusíte. Všude je strach z nestability. Bojíme se o sebe, příbuzné, přátele, budoucnost i domov. Jsme svědky velmi těžké demografické situace, kdy vidíte, jak lidé pohřbívají své syny, manžele, kamarády. U nás je pak i hodně vnitřně vysídlených lidí.

Stres je tedy všudypřítomný a každý si přeje, aby už bylo po válce. S tím nás ale také čeká těžké období, neboť si zase budeme muset zvykat na mír.

V jaký scénář konce války doufáte, případně co vidíte za ten reálný?
Bohužel velmi závisíme na našich spojencích a jejich podpoře. Obávám se, že se nás moc ptát nebudou a pokud se Spojené státy s Ruskem na něčem dohodnou a Evropa s tím bude souhlasit, Ukrajina to prostě bude muset přijmout. Hlavní ale podle mě je zastavit boje, aby už lidé neumírali. Přikročit k jednání je lepší stav než to, co máme teď.

V mém okolí nemám moc lidí, co by byli pro stálé boje a proti dohodám. Myslím, že většina chápe, že je lepší je zastavit a jednat o míru, i když ztratíme určitá území. Hlavně bez podpory Spojených států už totiž k udržení front nemáme tolik prostředků. Lidé přichází denně o život a nevidím důvod, proč ve válčení pokračovat.

S návratem Donalda Trumpa do čela Bílého domu se roztočily debaty o konci války. On ale Rusko odmítá označit za agresora, dost kritizuje ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a naznačuje, že za konflikt může Ukrajina. Vzhledem k jeho přístupu a nedávným hovorům s Moskvou, šokují vás jeho výroky ještě? Jak moc je považujete za nebezpečné?
Podle mě jde o politickou hru. Myslím, že chce na Zelenského vytvářet tlak, aby byl ochotnější přijmout ztráty. Každopádně jde o důkaz, že americká politika s Trumpem v čele už nebude jako dřív, což musíme přijmout a něco s tím dělat.

Dnes bychom spolu nemluvily, kdyby se před třemi lety Vladimir Putin nerozhodl na Ukrajinu zaútočit. Co byste mu vzkázala?
Invaze mě šokovala. V Rusku mám hodně přátel i příbuzných a považuji je za své sestry, bratry. Vůči svým blízkým v Rusku tedy nechovám vztek nebo tak něco. Každopádně, nelze se k sobě takto chovat. Jestli má Rusko problém s Evropou, se Západem, nemůže jej řešit tím, že zabíjí Ukrajince a devastuje jejich zemi. Řešit takto konflikty je barbarství, jde to i jinak, diplomaticky.

S tamními příbuznými a přáteli se vám tedy daří udržovat kontakt?
Ano, čas od času. S některými z přátel jsem komunikaci přerušila já, nebo oni se mnou, s jinými, hlavně tedy psychology, ale ve spojení jsme, mluvíme však hlavně o profesních záležitostech. K politickým debatám se neuchylujeme, vede to k nedorozuměním. Mnoho z nich mě ale podpořilo, hlavně na začátku války mi psali a ptali se, jak mě mohou podpořit, jak se mám a že vědí, že trpíme, a že to, co se stalo, je strašné.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít