Sblížení Trumpa s Moskvou, izolace i nový mediátor. Co by mohlo přinést stažení USA z jednání o Ukrajině?
Do jednání o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou „vletěl“ Donald Trump v podstatě ihned po své inauguraci, a to plnou parou. Zprvu válku sliboval ukončit do 24 hodin, poté do Velikonoc. Boje ale stále pokračují a americký prezident nyní obrátil – Spojené státy by se podle něj z hovorů mohly stáhnout, nedojde-li k výraznému posunu. Otázkou tedy zůstává, jak by krok ovlivnil dění na frontě, mírová vyjednávání i kdo by mohl mediátorskou pozici převzít.
„Vladimire, přestaň,“ reagoval Donald Trump na velikonoční ruský útok na Kyjev. V porovnání se sbližovací politikou vůči Kremlu, kterou od opětovného nástupu do funkce na konci ledna razí, se nabízí, že výtka by mohla být náznakem vychýlení z dosavadní rétoriky. Podle analytiků se nicméně nezdá pravděpodobné, že by se Trump měl vůči svému ruskému protějšku nějak výrazněji vymezit.
Zároveň ale Spojené státy začaly ustupovat ze své role mediátora rusko-ukrajinského konfliktu. První zmínku o možném stažení z vyjednávání nadnesl v polovině dubna při schůzce v Paříži americký ministr zahraničí Marco Rubio s tím, že by Washington mohl „přestat během několika dní, pokud nedojde k pokroku“.
Ten zatím nepřišel, z vyjednávání se ale Spojené státy rovněž nestáhly. Trump nicméně jejich účast stále podmiňuje tím, že chce na obou stranách vidět „snahu dohodu uzavřít“, což se podle jeho vyjádření neděje.
„První otázka je, co to bude znamenat pro americkou podporu Ukrajině, kdy obecně předpokládáme, že současná administrativa nebude moc ochotná jí dodávat zbraně, munici a vojenskou podporu obecně. Otazník visí i nad klíčovou zpravodajskou podporou,“ nastiňuje pro iROZHLAS.cz bezpečnostní analytik Michal Smetana.
Sblížení Bílého domu s Kremlem zamávalo po začátku roku s geopolitickou scénou zleva doprava. Americký prezident vůči svému předchůdci výrazně změnil směr a rétoriku vůči Kremlu, stejně jako zmírnil i prohlášení o jeho roli agresora, zatímco zanedlouho poté naznačil, že na konfliktu nese vinu rovněž Ukrajina a Zelenského označil za diktátora.
Jak pro iROZHLAS.cz poukázal politolog Karel Svoboda, americkému prezidentovi však nedochází, že mu Moskva může jen „mazat med kolem pusy“.
Černý scénář pro Ukrajinu
Tlak na Kyjev i Moskvu, umocněný výroky o možném konci mediátorské „funkce“, může také do jisté míry kromě motivace k dojednání příměří pramenit i z Trumpovy frustrace, že konflikt nevyřešil ani do 24 hodin, jak sliboval během předvolební kampaně, ani do Velikonoc, kam „deadline“ následně posunul.
Procházková: Amerika nechce mír jen tak. Jednání o Ukrajině se změnila na kšeft
Číst článek
Podle amerického návrhu podoby příměří by Washington mohl de iure uznal Krym jakožto součást Ruska, což je pro Ukrajinu nepřijatelné. K agresorské straně se naopak Trump nedávno obrátil s tím, že s ní možná bude nucen jednat jinak, protože nebudí dojem, že by válku chtěla ukončit.
„Vzhledem k tomu, že Putin v posledních dnech neměl žádný důvod posílat rakety na civilní oblasti, mě to nutí k myšlence, že možná ani válku zastavit nechce a jen tak mě ,vodí za nos’,“ napsal americký prezident a dodal, že bude „možná muset na Rusko jít přes sankce“. Otázka však je, do jaké míry je pro něj přístup Kremlu již reálně za hranou, či zda jde opět jen o část taktiky.
Pokud by nicméně Spojené státy svému v podstatě ultimátu dostály a roli mediátora opustily, následovala by pravděpodobně další fáze dlouhotrvající opotřebovávací války, prohloubení napětí a deziluzí mezi běžnými Ukrajinci i vojáky na frontě a oddálení příměří s podmínkami a garancemi, jaké Kyjev požaduje.
Kromě budoucnosti americké pomoci Ukrajině a zpravodajské podpory je podle analytika Smetany další důležitou proměnou i vztah mezi Moskvou a Washingtonem.
„Tam si dokážu představit onen černý scénář, kdy se Spojené státy rozhodnou postupně uvolňovat vztahy s Ruskem, protože jej budou vnímat jako strategického partnera z pohledu diplomatického i ekonomického, kde může dojít k uvolňování sankcí a posílení ekonomické spolupráce. Současná administrativa Rusko vnímá jako potencionálního partnera v rámci širší geopolitické šachovnice, kde významnou roli hraje i Čína jakožto ruský spojenec a zároveň klíčový soupeř Spojených států,“ vyjmenovává analytik.
Ustoupení Spojených států od vyjednávání a především omezení či úplně přerušení jejich pomoci, byť se ji další spojenci včetně těch evropských snaží nahradit, by ve spojení s oteplením rusko-amerických vztahů hlavně přinášelo dohady, jak moc by bojové linie byly pro Ukrajinu a vidinu jejího vítězství udržitelné.
Situace na bojištích
Rusko v současné době ovládá zhruba pětinu území, nejtvrdší boje se podle ukrajinského velení odehrávají u Pokrovsku či Kramatorsku na východě napadené země a zároveň její jednotky stále operují v Kurské a Belgorodské oblasti na ruském území.
„Pokud by Ukrajina sama nepřistoupila na nějakou formu americké nabídky nebo nezprostředkovala komunikaci s Moskvou a nedosáhla uzavření příměří diplomatickou cestou nebo dokonce mírového ujednání, znamená to samozřejmě pokračování války se všemi negativními důsledky, ať už pro armádu či civilisty,“ popisuje Smetana a připomíná, že boje by pro Kyjev kvůli absenci klíčové podpory byly mnohem komplikovanější.
Neznamenalo by to však podle něj okamžitý kolaps linií, Ukrajina by i v dané situaci měla velmi pravděpodobně být schopna se nadále bránit.
„V tuto chvíli je stav takový, že nehrozí zásadní průlom, který by v horizontu měsíců znamenal konec války vojenskou silou. Nutně by to tedy neznamenalo okamžitou porážku, situace by ale byla velmi náročná. Ukrajina může zvolit takovou strategii, že než by akceptovala podmínky technicky téměř srovnatelné s kapitulací, bude se snažit Rusku uštědřit co největší ztráty a doufat, že se prohloubí jeho ekonomické problémy. Musíme to ale všechno do jisté míry brát jako spekulace, válka je nevypočitatelná a odehrát se může cokoli,“ upozorňuje analytik.
Rozdělení Západu
Zároveň také připomíná, že pro Vladimira Putina je přátelštější politika vůči Bílému domu způsob, jak Rusko vymanit z izolace, do níž na straně Západu spadlo po anexi Krymu, a ještě hlouběji po invazi na Ukrajinu. Také je podle něj třeba brát v potaz to, jak moc se už Putinovi podařilo západní společenství rozdělit.
Putin ví, že musí Evropu rozdělovat, jinak má problém. Trumpovi maže med kolem úst, říká expert
Číst článek
„Dokážu si představit, že pro Rusko jde o velkou výhru. Už samotný fakt, že Putin byl svým přístupem schopen přispět k rozdělení západní aliance, jež se vůči Rusku vytvořila, a dosáhnout toho, že Spojené státy se svým přístupem zcela liší od západní Evropy, může on sám považovat za značné vítězství,“ podotýká odborník.
Ačkoli Rusko tvrdí, že na jeho ekonomiku sankce nedopadají, chce se z izolace vymanit. Otazník visí zatím nad tím, do jaké míry se do ní naopak kvůli méně kritickému přístupu vůči Kremlu a zprávám o odstoupení z vyjednávacích kol mohou částečně ponořit Spojené státy, a jak by krok zamíchal s jejich mezinárodní reputací.
Je obecně známo, že Trump s Putinem ke vzájemným hovorům přikročili i vzhledem k tomu, že mají-li už s někým jednat, preferují představitele globálních mocností, což si navzájem splňují.
Nový mediátor?
V očích evropských a aliančních spojenců by se však obraz Bílého domu mohl z toho nejvíce klíčového partnera měnit na toho méně důvěryhodného. Jak nastiňuje Smetana, v rámci NATO to znamená dlouhodobý rozkol. „Se svým přístupem v očích evropských spojenců sice zůstávají i nadále spojencem, ale poměrně nespolehlivým, jenž nečiní v souladu s prioritami zbytku Aliance,“ podotýká analytik.
I když Washington svému příslibu zatím nedostál, není jasné, kdo by roli nového mediátora – pokud by se naskytl – mohl hrát. Variant se nabízí několik, od Evropské unie, arabských států, Turecka po například Čínu.
S Unií by však zcela jistě odmítal mluvit Vladimir Putin, jaderný deštník francouzského prezidenta Emmanuela Macrona například přirovnal k neúspěšnému Napoleonově tažení do Ruska a výroky na adresu Evropy vůbec po Trumpově nástupu výrazně zostřil. Turecko, a především Čína, se zase tradičně kloní k ruské straně.
„Pokud by konflikt nadále pokračoval a Rusko by začalo být vyčerpanější, dokáži si představit, že by se oné diplomatické iniciativy někdo chtěl zmocnit, jde o prestižní věc. Můžeme spekulovat, že by se jí mohla ujmout Čína jakožto velmocenský vyzyvatel Spojených států. Mohlo by to ale také být Turecko, k němuž Rusko chová větší důvěru než k západní Evropě. Zatím ale nevidíme náznak, že by tak mělo nastat okamžitě, a stále by to také záviselo i na dynamice na bojišti v příštích měsících, možná letech,“ uzavírá Smetana.
