Zmizelé děti Ujgurů. Rodiče po nich pátrají roky, navzdory slibům Pekingu o nich ale nic nevědí
„Chci, aby moje děti věděly, že jsem je neopustila. Neměla jsem jinou možnost než je tam nechat, protože kdybych zůstala, jejich novorozená sestra by nebyla na světě,“ říká Ujgurka Kalbinur Tursanová, která v roce 2016 utekla z čínské provincie Sin-ťiang do Turecka. Spolu s ní mohl odjet jen její dvouletý syn, ostatní děti ale od té doby neviděla – stejně jako další ujgurské matky, které Peking oddělil od vlastních potomků. Kde jsou, nevědí.
Kalbinur Tursanová přišla do Turecka před pěti lety v osmém měsíci těhotenství. Právě očekávané narození jejího sedmého dítěte se stalo jedním z hlavních důvodů, proč se k opuštění Číny nakonec rozhodla.
Navštívila Čínu, skončila v převýchovném táboře. ‚Moji mysl dostali na pokraj šílenství,‘ říká Ujgurka
Číst článek
„Kdyby čínské úřady věděly, že jsem těhotná, pravděpodobně by mě přinutily k potratu,“ říká pro britskou televizi BBC příslušnice menšinového muslimského etnika, které v Číně čelí rozsáhlému porušování lidských práv včetně nucených potratů a sterilizací žen.
Kalbinur se tak po celou dobu těhotenství snažila svůj požehnaný stav před úřady skrývat, s blížícím se termínem porodu to ale bylo stále těžší. Těhotenství nicméně potřebovala zatajit i během překročení hranic směrem do Turecka, těsně před odjezdem proto musela poctivě trénovat, aby nikdo nic nepoznal.
„Připravovala jsem na to své tělo a každý den jsem si na dvě hodiny stahovala břicho, abych ho schovala. Díky tomu se nám pak podařilo projít přes hraniční kontrolu,“ popisuje matka sedmi dětí.
Všechny své potomky chtěla vzít do Turecka s sebou, požádala proto čínské úřady o vydání jejich pasů, do ruky ale dostala jen jeden. Cestovní dokumenty získala jen pro svého dvouletého syna Mohammeda, ostatní ale vycestovat nemohli.
Když následně nastal den odjezdu, nezbývalo jí nic jiného než děti nechat s jejím manželem v Sin-ťiangu a doufat, že brzy získají potřebné dokumenty a budou se k ní moct připojit. Při nástupu do letadla však netušila, že už děti zřejmě nikdy neuvidí.
Neměla jsem jinou možnost
V té době začaly úřady v Sin-ťiangu postupovat proti muslimským menšinám obzvlášť tvrdě. Začaly budovat síť takzvaných „převýchovných táborů“, které regionální vláda v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang nazývá středisky odborného vzdělávání a tvrdí, že mají být nástrojem boje proti šíření extremistické či separatistické ideologie.
Jeho rodiče poslali na převýchovu. ‚Čekal jsem pláč, máma místo toho chválí Čínu,‘ říká ujgurský aktivista
Číst článek
Internační tábory, kde se vězni kromě mandarínské čínštiny učí také znalost čínských zákonů a dějin, se staly hlavním symbolem útlaku namířeného proti Ujgurům. Podle svědectví lidí, kteří těmito zařízeními prošli, jsou vězni nakonec nuceni odsoudit islám a slíbit věrnost komunistické straně, která se tak snaží sinťiangský region více „počínštit“.
V táborech, kam jsou kromě Ujgurů posíláni například také Kazaši a Kyrgyzové, je v současnosti drženo několik stovek tisíc lidí a celý demokratický svět volá po jejich propuštění. Na kruté podmínky v táborech a celkové utlačování Ujgurů tento týden upozornila také čtyřicítka zemí včetně České republiky, která vyzvala Peking, aby do Sin-ťiangu pustil nezávislé mezinárodní pozorovatele.
V převýchovném táboře skončil také manžel Kalbinur, který v Sin-ťiangu pečoval o jejich děti. A to jen pár týdnů po jejím příletu do Turecka. Kvůli utahování šroubů ze strany čínských úřadů se nemohla spojit s ostatními členy rodiny, jakákoliv komunikace s lidmi žijícími za hranicemi je totiž považována za znak možné radikalizace, a tedy i důvod k nástupu do „převýchovného“ tábora.
Kalbinur tak zůstala v Turecku s čerstvě narozenou dcerou a dvouletým Mohammedem, aniž by měla o svých dalších dětech jakékoliv zprávy. Odjet za nimi nemohla, po příjezdu do Sin-ťiangu by totiž skoro určitě skončila v jednom z internačních táborů a tím by ohrozila i nejmladší potomky, kteří s ní žijí v Turecku.
Tisíce Ujgurů prchly do Turecka, kvůli nové dohodě s Čínou jim ale hrozí deportace. Ankara je pod tlakem
Číst článek
Jedno ze svých dětí zanechaných v Sin-ťiangu poprvé spatřila zhruba dva roky po své emigraci. Během hledání na internetu náhodou narazila na video, ve kterém spatřila i dceru Ajse. Kalbinur zůstala jako opařená. S vlasy oholenými nakrátko seděla se skupinou dětí ve škole vzdálené více než 500 kilometrů od domova, kde s rodiči dříve bydlela, a namísto rodné ujgurštiny poslouchala výklad učitele v mandarínské čínštině.
Díky zhlédnutí videa Kalbinur alespoň věděla, že je její dcera živá a zdravá, kromě této úlevy se jí ale vrátil i pocit viny a smutku, který ji od příjezdu do Turecka nikdy neopustil. Zjištění, že dcera žije ve stovky kilometrů vzdáleném městě, ji navíc utvrdilo v tom, že své děti zřejmě nikdy nedostane zpátky, ani když se do Sin-ťiangu jednou vrátí.
„Chci, aby moje děti věděly, že jsem je neopustila. Neměla jsem jinou možnost než je tam nechat, protože kdybych zůstala, jejich novorozená sestra by nebyla na světě,“ vysvětluje Ujgurka, která dnes žije se dvěma svými dětmi v jednopokojovém bytě v Turecku. Ten jí zároveň slouží jako šicí dílna, kde často pracuje dlouho do noci, aby sebe a děti vůbec uživila.
Čínská hradba mlčení
Příběh ujgurské matky sedmi dětí není zdaleka ojedinělý. Podle BBC stejná situace postihla řadu dalších rodin, a to nejen těch ujgurských, ale i kazašských. Začátkem roku na to upozornila také lidskoprávní organizace Amnesty International, která zveřejnila tragické osudy některých rozdělených sinťiangských rodin.
Nové důkazy o nucené práci Ujgurů dostávají módní značky pod tlak. Podílíte se na represích, tvrdí kritici
Číst článek
Britská televize přitom podotýká, že za poslední dva roky čínští představitelé opakovaně slíbili, že pomohou vypátrat všechny děti, které se v Sin-ťiangu pohřešují.
Jeden z takových příslibů zazněl i v rozhovoru, který pro BBC poskytl čínský velvyslanec ve Velké Británii Liou Siao-ming v roce 2019. „Jestliže víte o lidech, kteří přišli o své děti, dejte mi jejich jména,“ uvedl tehdy diplomat a popřel jakákoliv obvinění, že by za rozdělením rodin stály právě čínské úřady.
Sliby Pekingu se ale nikdy nenaplnily. Redakce BBC proto čínským zástupcům opět předala podrobnosti o případech šesti rozdělených rodin, které má k dispozici, a dočkala se stejné odpovědi – příslib, že se na to podívají.
Jedním z těchto „odevzdaných“ případů je i příběh Khalidy Akytkankyzyové a jejích 14 pohřešovaných vnoučat. Dnes 66letá Kazaška se rozhodla emigrovat už v roce 2006. Ze Sin-ťiangu tehdy odešla s manželem a nejmladším synem, její další tři synové, kteří už měli vlastní rodiny, ale v oblasti na severozápadě Číny zůstali.
Další ukázka útlaku Číny. Gigant Huawei testoval software, který rozpozná Ujgury a upozorní policii
Číst článek
V roce 2018 Khalidě přišla zpráva, podle které byli všichni tři její synové spolu s manželkami posláni do převýchovných táborů. Khalida proto začala telefonovat na všechny strany, aby od zástupců čínské komunistické strany zjistila, co je s jejími syny a kdo pečuje o její vnoučata.
Její pátrání ale úspěšné nebylo, o rok později jí navíc přišla ještě horší zpráva – dva její synové byli odsouzeni na 22 let vězení, třetí na deset. Jak jí sdělil jeden z čínských úředníků, provinit se měli pouhým modlením, jiné vysvětlení jí úřady neposkytly.
Khalida proto opakovaně chodí na čínský konzulát v kazašském městě Almaty a s fotografiemi synů se snaží dopátrat, co se s jejími syny a vnoučaty děje. Úředníci jí ale žádné informace poskytnout nechtějí.
Oběma ženám – Khalidě i Kalbinur – proto nezbývá nic jiného než se pravidelně zapojovat do veřejných pochodů, kterých se účastní i další rodiče pohřešovaných dětí. Všichni požadují jedno – aby čínské úřady prolomily hradbu mlčení a oni dostali zpátky své potomky.
