„Spojeným státům se podobně jako Česku nedaří pandemii kontrolovat. To je také jeden z důvodů, proč opadla podpora Donalda Trumpa, který tuto situaci jakožto mocný pán v Bílém domě vůbec nezvládl. Joe Biden ale už teď nachází cesty, jak krizi do určité míry řešit,“ říká česko-americký politolog Michael Kraus. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz hodnotí také první měsíc Bidena ve funkci prezidenta USA a vysvětluje, proč má Trump stále podporu republikánů.

Rozhovor Washington 5:00 21. února 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Bývalý prezident Donald Trump minulý týden přežil už druhý pokus o takzvaný impeachment. Pro odsouzení Trumpa, které by mu mimo jiné znemožnilo kandidaturu v příštích prezidentských volbách, hlasovalo 57 senátorů ze 100, k dosažení potřebné dvoutřetinové většiny ale chybělo deset hlasů. Proti Trumpovi hlasovalo i sedm republikánů, ostatní ho ale podrželi. Proč za bývalým prezidentem, který jim prohrál boj o Bílý dům, republikáni stále stojí?
To je důležitá otázka, na kterou lze odpovědět trojím způsobem. Je to pud politické sebezáchovy, druhým vysvětlením je silná voličská základna Donalda Trumpa a zatřetí to je fenomén, který lze nazvat kultem osobnosti.

Republikáni mají pud sebezáchovy a chtějí si uchovat své mandáty, ať už v Senátu nebo Sněmovně reprezentantů, Donald Trump má přitom i nadále velký vliv a silnou voličskou základnu. Neodvažují se proti němu jednat, protože mají obavy, že by v době voleb v roce 2022 a 2024 Trumpovi stoupenci mohli na základě jeho výzvy trestat lidi, kteří se mu postaví. Trump totiž už v minulosti jednal velmi tvrdě proti těm, kteří se s ním neidentifikovali, působí zde tedy i jistý strach z Donalda Trumpa. Je ale pravdou, že během posledních čtyř let ovládl Republikánskou stranu natolik, že těch, které by bylo možné onačit jako disidenty, je opravdu jen hrstka.

Tímto způsobem se nicméně chovaly také politické strany v minulosti. I během minulých dvou impeachmentů Andrewa Johnsona a Billa Clintona demokraté bránili svého prezidenta. Nutno ale říct, že spolu se sedmi disidenty, kteří se tentokrát přiklonili na stranu demokratů, je 57 senátorů historicky největší počet hlasujících pro odsouzení prezidenta.

Poměrně zajímavý je v tomto ohledu také aktuální průzkum pro magazín Politico, podle kterého by 54 procent republikánů podpořilo Trumpa v primárkách, pokud by se prezidentské volby plánované na rok 2024 konaly už dnes. Na 59 procent republikánů si zároveň přeje, aby exprezident hrál v jejich straně významnou roli, což je o 18 procentních bodů více, než uváděl průzkum provedený bezprostředně po útoku na Kapitol, v souvislosti s nímž Trump ústavní žalobě čelil. Co to vypovídá o Republikánské straně? Dá se říct, že už se republikáni z lednových událostí „oklepali“?
Nemyslím si, že by se „oklepali“. Republikánská strana nicméně prochází dlouhodobým vývojem, který probíhal už před Donaldem Trumpem, a už není tou tradiční baštou konzervativců a konzervativních hodnot, jako bývala. Není to strana, která by bránila vládu práva nebo vyrovnaný rozpočet – největší díru v rozpočtu v celé historii USA teď po sobě zanechal Donald Trump. Proto se také stále víc tradičních konzervativců od strany distancuje.

Stačí se podívat na výměnu názorů mezi šéfem Republikánské strany v Senátu Mitchem McConnellem a Donaldem Trumpem. McConnell dal před procesem najevo, že podle něj Trump nese odpovědnost za události ze 6. ledna. Je to totiž velký taktik a tímto krokem se snažil zjistit, jestli najde dost podobně smýšlejících stoupenců uvnitř své strany, nakonec ale Trumpa při hlasování podpořil a podobně jako většina republikánů argumentoval, že soudit bývalého prezidenta je neústavní. Okamžitě po skončení procesu nicméně vystoupil s dlouhým projevem, ve kterém uvedl, že Trump nese plnou morální, politickou a dokonce právní zodpovědnost za útok na Kapitol, což bylo vzhledem k jeho vlastnímu hlasování velmi pozoruhodné.

Analytik Boháček: Selhali konkrétní lidé od ochranky Kapitolu po Trumpa, americká demokracie ale obstála

Číst článek

Na to Trump ostře reagoval a prohlásil, že „neschopný“ Mitch McConnell dovedl Republikánskou stranu k porážce, a vyzval své stoupence, aby se ho zbavili. Tady vidíme ten ostrý boj uvnitř Republikánské strany, kdy se hraje o její budoucnost a další směřování. Je totiž rozdíl, když strana vyhrává a má většinu, a když volby prohraje. Republikáni přitom ztratili Bílý dům, většinu v Senátu a už v minulých volbách také většinu ve Sněmovně reprezentantů, Donald Trump tedy nemá zase tak skvělé výsledky, pokud jde o jeho politiku, taktiku a strategii.

Zmínil jste, že se hraje o budoucnost Republikánské strany. Dá se už teď odhadnout, jestli „trumpismus“ zvítězí?
Do jaké míry je strana schopná se emancipovat od bývalého prezidenta, je naprosto zásadní otázkou. Bojuje se ale také o budoucnost hodnot, které strana zastává, a hovoří se dokonce o tom, že pokud nedojde ke změnám, hrozí její rozštěpení a vznik nové konzervativní strany.

Donald Trump není a nikdy nebyl konzervativec ani tradiční republikán, i když se mu podařily některé projekty, jako daňový zákon a jmenování tří soudců Nejvyššího soudu, které si získaly širokou podporu Republikánské strany. Zároveň se ale řeší čistě praktická otázka: kdo povede stranu ve volbách v roce 2022 a 2024?

Většina republikánů, kteří dnes mají funkce v Kongresu, si přitom nedovede představit, že jejich strana dokáže zvítězit bez Donalda Trumpa. A tady vzniká obrovské dilema, protože Trump je i nadále dominantní osobností, která je velmi populární v rámci voličské základy dnešní Republikánské strany. Vidíme tedy jakýsi začarovaný kruh, ve kterém se strana nyní pohybuje, a ten zmíněný útok McConnella proti Trumpovi naznačuje pokus o určitou emancipaci.

Trumpův návrat na scénu

Jiný průzkum agentury Ipsos a televize ABC News, který byl zveřejněn ještě před sobotním verdiktem v Senátu, nicméně poukázal na to, že Trumpovo usvědčení v procesu ústavní žaloby by podpořilo na 56 procent Američanů. Televize CNN přitom závěry průzkumu komentovala s tím, že popularita prezidentů po jejich odchodu z funkce většinou vzroste, což podle CNN není Trumpův případ. Skutečně Trumpova popularita klesá?
Skutečně ji ztrácí a to ze dvou hlavních důvodů. Jeho podíl na povstání ve Washingtonu 6. ledna je nepopíratelný a myslím, že i široká veřejnost včetně příznivců Republikánské strany byla naprosto šokovaná tím, co se událo. Tím nechci říct, že by většina republikánů vinila Donalda Trumpa, který má stále vysokou podporu, ale přeci jen to je špatný konec jeho politické anabáze. Soudě i podle těchto 56 procent se tím v očích americké většiny v podstatě odrovnal.

2:34

V USA by mohla vzniknout třetí strana. Založit by ji neměl Trump, ale jeho odpůrci z řad republikánů

Číst článek

A je tu i druhý důvod. My jako americká společnost jsme se poslední čtyři roky dennodenně nezabývali ničím jiným než tím, co řekl, učinil nebo chystá Donald Trump. A najednou je ticho. Relativně řečeno máme od Donalda Trumpa pokoj, nedominuje v médiích a dokonce mu zablokovali přístup do některých sociálních sítí. Nemá a nebude mít tedy kapacitu ovlivňovat dennodenní chod, ať už prohlásí nebo udělá cokoliv.

Tento „pokoj od Donalda Trumpa“ ale zřejmě velmi rychle skončí. Po opuštění Bílého domu Trump před odletem na Floridu prohlásil, že „se v nějaké podobě vrátí“, na nějakou dobu se pak stáhl z veřejného života, před pár dny ale naznačil svůj návrat na scénu. Co od Trumpa čekat teď? Bude se snažit dostat znovu do centra veřejného dění?
Ve Spojených státech je určitá tradice, že když bývalý prezident odchází z politické scény, nějaký čas o něm není ani vidu, ani slechu. To ale od Donalda Trumpa očekávat nelze, protože by tím popřel sám sebe. Jakým způsobem se postaví k Republikánské straně, díky které má vliv, je zatím ve hvězdách, protože probíhá zmíněný boj uvnitř strany.

Přinejmenším z krátkodobého hlediska ale Trump bude mít zcela jiné starosti. Hrozí mu, že bude zažalován kvůli právní zodpovědnosti za povstání ve Washingtonu, během kterého zahynulo pět lidí a 140 policistů bylo zraněno, a samozřejmě se toho bojí. Kromě toho se na něj řítí řada finančních starostí, neboť jeho firma loni prodělala velké peníze a už předtím Trump dlužil bankám asi 400 milionů dolarů, ke splacení těchto dluhů přitom musí dojít zhruba během příštího roku. Navíc je dlouhodobě vyšetřován a zažalován ve státě New York kvůli daňovým záležitostem a nově je vyšetřován i kvůli pokusu zmanipulovat výsledek voleb ve státě Georgia.

Čili má toho na sobě dost. Normální smrtelník by se zabýval touto agendou, ale u něj to nejde takto zjednodušit. V příštích dnech a týdnech se jistě dozvíme, co zamýšlí.

Biden hledá cesty z krize

V jaké náladě a rozpoložení se vůbec aktuálně nachází americká společnost? Podařilo se vášně, které vyvrcholily vpádem do Kapitolu 6. ledna, s odstupem týdnů uklidnit?
Americká společnost má v současné době jiné starosti. Řádí tady koronavirus a Spojeným státům se podobně jako Česku nedaří tuto pandemii kontrolovat. To je také jeden z důvodů, proč opadla a opadává podpora Donalda Trumpa. On tuto situaci jakožto mocný pán v Bílém domě vůbec nezvládl a čím dál víc lidí si to uvědomuje – už jen proto, že koronaviru podlehlo půl milionu Američanů. Joe Biden ale už teď nachází cesty, jak tuto krizi do určité míry řešit.

23:59

Trump je největší komunista, kterého jsem v USA potkal, také jen lže, tvrdí kytarista Rudy Linka

Číst článek

Obávám se ale, že vášně a rozpolcenost americké společnosti nadále přetrvávají. Má to celou řadu hlubších důvodů, jako je rostoucí nerovnost společnosti nebo dopad rasistických problémů a podobně. Je nabíledni, že tyto důvody nesouvisí jen s osobou a prezidentstvím Donalda Trumpa. Demokraté teď mají příležitost ukázat, zda mají lepší řešení a zdali je tu cesta, jak překonat tyto rozdíly a dlouhodobé konflikty v americké společnosti.

Říkáte, že nově zvolený prezident Joe Biden, který je nyní ve funkci zhruba měsíc, už nabídl jistá řešení koronavirové krize. S některými z nich začal už v den inaugurace, kdy podepsal hned 15 exekutivních příkazů. Kvůli procesu impeachmentu sice na projednávání jeho návrhů zatím nebylo tolik prostoru, jak byste ale jeho první měsíc ve funkci zatím zhodnotil?
Joe Biden je teprve na začátku cesty a nějaký čas bude trvat, než sestaví tým, který získá hlasy v americkém Kongresu a tím jeho kabinet získá potřebné pravomoci. Nejdůležitější otázkou je, do jaké míry se Joe Biden pokusí získat podporu republikánů k tomu, aby se stal prezidentem všech Američanů, jak sliboval během kampaně. Jak se ale říká, k tanci tanga jsou vždy zapotřebí dva, tudíž to nezáleží jen na něm. Nyní se proto snaží přesvědčit republikánské šéfy k podpoře obrovského finančního balíku, který má být injekcí pro americkou ekonomiku.

Ve Spojených státech je dnes zhruba 10 milionů nezaměstnaných, to je téměř 6,5 procent, a finanční impuls je potřebný i k tomu, aby boj s koronavirem mohl být úspěšný. Biden proto přišel s plánem, pro který se snaží zajistit podporu, bez kompromisů se to ale podle mě neobejde. Demokraté sice mají v Kongresu většinu, existuje ale určitá tradice, podle které k takto zásadním otázkám prostá většina nestačí – v Senátu potřebují získat 60 hlasů ze 100. Pokud tedy budou chtít tento princip zachovat, musí najít společnou cestu s republikány. Skutečně se o to snaží, ale pokud to nepůjde jinak, nezbyde jim než se vydat vlastní cestou.

V úterý měl Biden první „town hall meeting“, kde hodinu a čtvrt diskutoval s veřejností ohledně palčivých otázek. I tam samozřejmě zdůraznil boj s pandemií, protože bez získání kontroly nad koronavirem se ekonomika nikam nepohne, což platí i pro Česko. Tady se Biden může chlubit tím, že jeho federální vláda se v porovnání s tou Trumpovou v tomto boji daleko víc angažuje. Najednou se poměrně efektivně rozjíždí projekt očkování a rozvíjí se i diskuse o další agendě, kterou Biden signalizoval už během kampaně.

Bidenova „normalizace“ politiky

Posuňme se k zahraniční politice. Evropská unie a další státy demokratického světa se na spolupráci s Bidenem dopředu těšily – zejména na diplomatičtější přístup a návrat předvídatelnější zahraniční politiky. Mohou tyto přednosti ale státy jako Rusko nebo Čína naopak vnímat jako slabiny, kterých se budou snažit využít?
Myslím, že jak čínský prezident Si Ťin-pching, tak Vladimir Putin si jsou vědomí toho, že Biden byl zvolen na další čtyři roky a že s ním budou muset žít, tudíž by pro ně nebylo moudré, kdyby se této situace pokoušeli využít.

Mírnější tón, inspirace Obamou a odsunutá střední Evropa. Co čekat od Bidenovy zahraniční politiky?

Číst článek

Je třeba připomenout, že v posledních čtyřech letech Spojené státy postrádaly jakoukoliv zahraničně bezpečnostní strategii, která by řídila americkou diplomacii a kroky v zahraniční politice. Donald Trump vedl diplomacii sám a zcela nevyzpytatelně – někdy čínského lídra oslavoval jako velkého vůdce, jindy ho zase denuncioval, a stejně tak například šéfa Severní Koreje. Celý aparát zahraniční politiky tak zůstal ochromen a za dobu jeho působení se vystřídalo hned několik ministrů zahraničních věcí, šéfů Pentagonu a tak dále.

Joe Biden je protiklad této nepředvídatelné politiky. Jakožto viceprezident a dlouholetý senátor se pohyboval v horních patrech americké politiky, na rozdíl od Donalda Trumpa proto má v této oblasti bohaté zkušenosti. Už jen tým, který sestavil, ukazuje, že se USA vrací na mezinárodní pole s daleko tradičnějšími přístupy a že vztahy se spojenci nejen v EU nebo NATO budou Washingtonem upřednostňovány. To dodá politice zmíněnou předvídatelnost a Washington to zároveň posílí v jednáních s Ruskem a Čínou.

Začátkem února pronesl Biden svůj první větší zahraničněpolitický projev před začínajícími diplomaty, během kterého promluvil také o obsahu telefonátu s Vladimirem Putinem. V něm prý šéfovi Kremlu zdůraznil, že „skončily dny, kdy se USA podrobovaly agresivitě Ruska, jeho vměšování do našich voleb, kybernetickým útokům, trávení občanů“. Vyslal tím do Moskvy skutečně důrazný signál, že nebude jednat v rukavičkách?
Ve zmiňovaném projevu Biden doslova prohlásil: „Diplomacie je zpět v centru naší zahraniční politiky“, čímž se zjevně chtěl distancovat od svého předchůdce. Co se týče Moskvy, v americkém establishmentu byl velký požadavek dát Rusku najevo, že je zcela neakceptovatelné to, jakým způsobem si Kreml dává právo míchat se do amerických voleb.

‚Amerika je zpět na mezinárodní scéně‘. Biden představil budoucí cíle své zahraniční politiky

Číst článek

Dlužno připomenout, že jsme dosud žili ve zcela schizofrenním světě, kdy 17 amerických bezpečnostních organizací dalo jednohlasně najevo, že mají v rukou důkazy o ruském angažmá v amerických volbách. Potvrdil to i speciální vyšetřovatel Robert Mueller, stejně jako republikány ovládaný bezpečnostní výbor Senátu. Ten dokonce uvalil sankce proti nejrůznějším ruským aktérům, ale v Bílém domě bylo ticho po pěšině. Tato situace byla naprosto bezprecedentní.

Prezident Trump nadále komunikoval s Vladimirem Putinem, ale nikdy se nevyjádřil k tomu, co hlásily americké bezpečnostní informační služby nebo Senát. Tím vlastně dával Putinovi možnost se tvářit, že Rusové se nikterak nevměšují do amerických vnitřních záležitostí. Příchod Bidenovy administrativy bych tedy nazval jakousi „normalizací“ – i když v Česku má toto slovo pejorativní dozvuk – v tom smyslu, že americký přístup k jednání s Ruskem bude mnohem tradičnější.

Joe Biden není stoupencem studené války vůči Rusku, je tu celá řada společných zájmů týkajících se bezpečnostních nebo regionálních problémů jako Afghánistán, v zahraniční politice ale bude zastávat tradiční americké hodnoty. Biden je přesvědčen, že v zahraniční politice nemá volbu, zda bude stoupencem lidských práv, nebo ne, protože to je integrální součástí amerických hodnot. Při jednání s Čínou nebo Ruskem se tedy bude k otázce lidských práv jistě vyjadřovat, ale to neznamená, že souběžně s tím nemůže dojít k projednávání určitých strategických otázek. Příkladem může být dohoda Bidena s Putinem během jejich prvního telefonátu na prodloužení smlouvy o kontrole jaderných zbraní Nový Start.

Protesty v Rusku jsou zlomové

Během prvních týdnů Bidenova prezidenství přitom došlo k dalšímu vyostření vztahů Západu s Ruskem, které vyvolalo zatčení Alexeje Navalného po jeho návratu z Německa. Po vypovězení trojice diplomatů během cesty šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella do Moskvy nyní Evropská unie zvažuje zavedení nových protiruských sankcí. Do jaké míry považujete tento tlak na Kreml za efektivní?
Efektivnost sankcí vůbec by byla asi na delší diskusi. Historicky není příliš mnoho důkazů o tom, že by sankce byly efektivním instrumentem zahraniční politiky, nicméně historie v tomto není zcela směrodatná. V posledních deseti, patnácti letech dochází k přechodu na nový systém sankcí jakožto finančních nástrojů, které mohou být velmi efektivní v tom ohledu, že dokážou potrápit určité aktéry, samozřejmě ale mohou mít i negativní efekt na obyvatelstvo té či jiné země – pocítili to například lidi v Íránu, kde se zhoršila životní úroveň.

Režim v Rusku lidi dusí. Výhrůžky mi chodí dodnes, říká novinářka z Ingušska, která v Česku získala azyl

Číst článek

Sankce jsou dvousečnou zbraní, ale dlužno připomenout, že v oblasti lidských práv se některé věci nedají jen tak obejít. Alexej Navalnyj je člověk, který má podporu uvnitř Ruska, který bojuje proti korupci a nepochybně na něj byl spáchán atentát, ze kterého jsou podezřívány ruské bezpečnostní služby. Jméno Navalnyj zaznělo i během dialogu mezi Bidenem a Putinem, kdy Biden vyzval ruského prezidenta k propuštění uvězněného kritika Kremlu. Takovýto přístup tedy zřejmě bude integrální součástí vztahů Západu s Ruskem, kdy se Západ zároveň bude snažit hledat způsob spolužití s Moskvou a společnou cestu tam, kde se jejich zájmy překrývají.

Jak vy jako člověk, který se ruskou politikou dlouhodobě zabývá, vůbec vnímáte ty rozsáhlé protesty v Rusku? Do demonstrací se zapojili lidé nejen v Moskvě nebo Petrohradu, ale i v desítkách dalších měst z nejrůznějších koutů země. Představují pro Kreml nebezpečí?
Už jen s ohledem na důvody, které jste zmínila, si myslím, že ano. Počet protestujících byl největší od 90. let a současně i reakce režimu byla velmi tvrdá. Zatčeny byly tisíce lidí, kteří se identifikovali s problémy, jako je korupce v Kremlu. Vidíme, že se konflikt vyhrocuje a Kreml tvrdě reaguje.  

Alexej Navalnyj se stal symbolem nespokojenosti, i když osobně nemá tak vysokou podporu, jak se může zdát. Stal se ale ztělesněním toho, že veřejnost už má dost klesající životní úrovně a korupce, která je obrovská – kromě ropy a zemního plynu Rusko vyváží korupci do celého světa. Rusové tedy dávají najevo svou únavu z dvacetileté vlády jednoho muže. Letos v září se navíc v Rusku konají parlamentní volby a hrozí, že vládnoucí stranu Jednotné Rusko to ještě víc oslabí. Vnímám to tedy jako zlomový okamžik, ale další vývoj je nevyzpytatelný, stejně jako je tradičně nevyzpytatelné celé Rusko.

Ve hře jsou také další sankce, a to ze strany Spojených států vůči podnikům spojených s výstavbou plynovodu Nord Stream 2. Nebyly by sice zdaleka první, vydá se ale Biden cestou dalších sankcí, nebo se k nim nakonec neuchýlí kvůli obavám z poškození vztahů s Německem, které je pro Washington tradičním spojencem? Jak těžké je pro Bidena najít v této situaci vhodný balanc?
Myslím, že tato vaše diagnóza je velmi přesná. Není to jen otázka rusko-amerických vztahů, ale také vztahů USA se spojenci v čele s Německem. Přístup tak přeci jen musí být korigován konfliktem zájmů, proto jde o tak náročnou otázku. Už Donald Trump varoval Německo před dokončením Nord Streamu, proti kterému se ostatně stavěl také Barack Obama – v otázce stavby plynovodu je tedy americká zahraniční politika poměrně kontinuální.

Nord Stream 2 je pro Evropu špatný obchod, zní z Bílého domu. Američané zvažují uvalení sankcí

Číst článek

Je tu především obava z toho, že Německo jakožto ekonomická velmoc se stane až příliš závislé na dodávce ruského plynu, což jde proti snahám o emancipaci Evropy na ruské energetické základně, a že to navíc ohrozí Ukrajinu. Hlavní motivací stavby Nord Streamu je totiž právě obejití Ukrajiny, která ekonomicky těží z toho, že ruská ropa a plyn jde přes její území.

Nicméně určitou roli tam hrají také zájmy Spojených států a snaha dostat se na evropský trh s jejich zkapalněným plynem…
Ano, to je další bod, ke kterému jsem se chtěl dostat. Jsou tu také americké obchodní zájmy se zkapalněným plynem a to je situace, která se nyní řeší. Aby toho nebylo málo, v otázce sankcí má hlavní slovo americký Kongres, který v prosinci odhlasoval nové protiruské sankce jako odvetu za nejčerstvější údajný ruský kybernetický útok na americkou vládu.  

Plynovod je ale z nějakých 95 procent dokončen, celá věc se přirozeně vyhrocuje a najít společnou cestu nebude vůbec jednoduché. Biden nakonec má autoritu rozhodnout a bude muset brát zřetel i na to, co Angela Merklová považuje za nutné. Určitě je ale větší šance na dohodu mezi Joem Bidenem a Angelou Merkelovou, než by byla s Donaldem Trumpem.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít