Jak se v Česku marodí? To vám neřekneme, pokud nejste senátorka!
Ministerstvo zdravotnictví v tandemu se svým statistickým ústavem vypilovalo důvody, proč se nikdo mimo resort nesmí dostat k informacím o fungování a kvalitě českých nemocnic. Právníci mluví o netransparentním chování, ale kolabující justice je na úřady krátká.
Když senátorka Alena Dernerová (nestranička za SD–SN) chtěla v polovině listopadu vědět, jak často různé skupiny Čechů a Češek nakazí covidem, stejně jako mnozí před ní narazila na odmítavou odpověď zdravotnických statistiků. „Pan profesor Dušek sám říká, že některá data má, jsou důležitá a nechce je dát (dodává senátorka, pozn. red.). Tak jsem o ta data požádala a nedostala jsem je. Myslím si, že to není dobře,“ postěžovala si senátorka Novinkám na chování šéfa Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislava Duška.
Ten, známý nadbíháním politikům, urychleně obrátil, a informace přikázal zveřejnit s dovětkem, že „o žádosti nevěděl“. Příští žadatelé by se tedy měli podle Duška spíše než na zákon odkazovat alespoň na známost s některým se zákonodárců.
Od moru ke covidu: unikátní data, jak se měnily příčiny úmrtí Čechů od císaře pána do dneška
Číst článek
Takové konexe bohužel většina lidí, kteří se zajímají o české zdravotnictví, nemá. Kupříkladu kolega Jan Boček, který se dlouhodobě věnuje příčinám úmrtí v Česku, stejně jako každý jiný novinář při dotazech na zdravotnické statistiky naráží na mýtický paragraf zákona o zdravotních službách. Ten si resort zdravotnictví vykládá jako univerzální výmluvu, proč se veřejnost nemůže ptát na stav českého zdravotnictví.
Naposledy Boček sháněl základní čísla z psychiatrie: kolik je u nás léčeben, kolik ambulancí, o kolik pacientů se psychiatři postarali a podobně. V časové řadě od roku 2000 dodnes.
Nejde o nic světoborného, tohle zdravotničtí statistici publikují ve svých ročenkách přinejmenším od roku 1997. Problém ovšem je, že časové řady nesedí. Nové publikace říkají něco jiného než ty starší. Bylo v roce 2015 v léčebnách hospitalizovaných 39,4 tisíce lidí, jak tvrdí starší čísla, nebo 36,3 tisíce, jak ukazují aktuální? Rozdíl není velký, ale může naznačovat změnu metodiky, o které by bylo dobré vědět.
‚Zbytečné obavy laiků.‘ Politik prosadil utajení zdravotnických dat, znepřístupnil i čísla o koronaviru
Číst článek
Bočkův dotaz na úřad dorazil v polovině října, zpět přišla jen automatická odpověď, že tisková mluvčí je v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dotaz tedy putoval i na ministerstvo zdravotnictví. Ani jedna instituce dva týdny neodpověděla, a ani na jedné pak nikdo nezvedal telefony. Následovala tedy oficiální žádost podle zákona. U ní si zdravotničtí statistici nejdříve prodloužili lhůtu k vyřízení. Nakonec čísla stejně neposkytli.
Kolega se nedozvěděl dokonce ani konkrétní důvod, proč zrovna tahle čísla na veřejnost nepatří. Že to není v pořádku, potvrdili serveru iROZHLAS.cz i oslovení právníci: „Odkaz na zákon sám o sobě nepředstavuje odůvodnění, a už vůbec ne odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné,“ napsal advokát Tomáš Nahodil.
Právník Ondřej Dostál pak rovnou mluví o „ostudě“ s tím, že senátorka Dernerová by si v nouzi mohla vypomoci i dotazem podle jednacího řádu Senátu, ze kterého se zdravotničtí statistici budou vykrucovat hůře.
Takové prostředky ale veřejnost nebo novináři nemají. Zbývají tedy soudy.
Nemocnice zatím drží, soudy už zkolabovaly
Když se na vrcholu pandemie snažili zdravotníci vysvětlit, jak bude vypadat kolaps péče, nemluvili o zavřených nemocnicích. Ty by fungovaly stále, jen by byla péče tak omezená a opožděná, že by přicházejícím pacientům nijak nepomohla.
A přesně v takovém stavu je česká správní justice, která brání občany před přešlapy úřadů. Mezi ty patří i zatajování informací: občan, který je podle Ústavy tím nejvyšším šéfem, má právo, aby mu státní instituce skládaly účty. Jak jinak by mohl vědět, zda ten ansámbl nejrůznějších institucí, který ze svých daní platí (a daně platí opravdu všichni, vzpomeňte na DPH), opravdu funguje?
Spory mezi státem a občany se, podle zákona, koncentrují na Městském soudě v Praze. Ten ale obvykle rozhodne až po dvou či více letech, kdy už občan pomalu ani neví, na co se tehdy ptal. O tom, že správní justice kolabuje, autor tohoto slupku píše pravidelně, a není zdaleka jediný.
90 procent případů občan vs. stát se vyřeší do 961 dní. Změřili jsme, jak pracuje spravedlnost
Číst článek
Situace se nezlepšuje a v dohledu není ani případná náprava. V mezičase se problémy přelily i na hlavu celé soustavy, Nejvyšší správní soud. Tomu dnes rozhodování trvá asi rok a tři čtvrtě, takže spíš se zpožděním konstatuje staré křivdy, než by nějaké napravoval.
Proto jsou třeba budoucí matky, které chtějí vědět, jak kvalitní je jejich porodnice, odkázané na šuškandu a známosti. Podobně i novináři musí pracovat s tím, co jim někdo z politiků nebo úředníků vynese či, podobně jako senátora Dernerová, vahou funkce vydupe.
A zbytek veřejnosti, co nemá kontakty? Ten musí zkrátka věřit, že to s ním úřady myslí dobře. Zkontrolovat je totiž nemůže.
Platové poměry a férové naladění lidu
Petr Fischer
Muskovo psí šetření
Tereza Zavadilová
Dávky, dálnice, platy. Těžko chtít před volbami jiný rozpočet
Petr Holub
Nájmy se šplhají nahoru, vládu už ale bydlení nezajímá
Apolena Rychlíková