‚Paliativní péče tady není pro dobrou smrt.‘ Ve Varech představili dokument Jednotka intenzivního života
Paliativní péče mnohým evokuje smrt. Takzvaní paliatři se přitom pouze snaží o to, aby byl život nemocného člověka a jeho blízkých o něco snazší. Mnohdy tak slouží jako důležitý komunikační most mezi pacientem a lékaři. Navíc v době, kdy existují nekonečné možnosti umělého prodlužovaní života, dávají lidem příležitost rozhodnout, co je pro ně osobně nejlepší. Snímek Adély Komrzý měl premiéru v soutěžní sekci na festivalu v Karlových Varech.
„Co je to život? Srdce bije, plíce dýchají,“ přemítá před mediky lékař Ondřej Kopecký.
„V současné době jsme se dostali do situace, že umíme zachránit hromadu životů, ale přemýšlíme, jestli je to dobře,“ sděluje poplašené skupince studentů, kteří dosud uvažovali o lékařské profesi pouze v rámci představ o záchraně života.
Jenže ať už se lékaři snaží sebevíc, smrti nemohou bránit napořád. „Všichni vaši pacienti zemřou,“ dodává Kopecký s lehkým úsměvem na závěr své přednášky.
Není to jen umírání
Spolu s Kateřinou Rusinovou je Kopecký zakladatelem paliativního týmu pražské Všeobecné fakultní nemocnice, která by jako pilotní projekt měla být inspirací v otázkách zlepšení kvality života nemocných pro další zdravotnická zařízení v zemi.
Výchova čtyřletého šampiona. Nový film ukazuje, kam zajdou rodiče pro úspěch dítěte
Číst článek
Dokumentaristka Adéla Komrzý ve snímku Jednotka intenzivního života sleduje tři roky jejich práce. S kamerou se účastní hluboce intimních a empatických rozhovorů s pacienty a zamýšlí se nad etikou péče o umírající.
„Do natáčení jsem se pustila po své osobní zkušenosti, kdy známému v nemocnici umírala sestra, a bohužel vše proběhlo dost nešťastně. Nikdo nebyl o průběhu ze strany lékařů dobře informován, rodina plula v mlze a neměla možnost se s nevyhnutelnou skutečností srovnat,“ popisuje dokumentaristka.
„Velmi silně jsem si uvědomovala, že smrt, stejně tak jako porod, jsou nedílnou součástí lidského života a odchod by měl proběhnout důstojně. Proto by měly být vytvořeny dobré podmínky,“ myslí si.
Jenže v dnešní situaci, kdy v nemocnicích umírá až 70 procent společnosti, se až příliš spoléhá na medicínu a zapomíná na lidskost. Systém je proto podle Komrzý potřeba změnit. A právě odhodlání s touhou po změně vidí ve dvojici paliativců.
„Lékaři mají své metody, jak být empatičtí, ale zároveň nebýt soucitní. Jak být nablízko v roli lékaře, ale držet si patřičný odstup od osobních rovin. Chtěla jsem přinést zprávu o tom, že zde existují lékaři, kteří nám v těžkých chvílích mohou být nablízku a pomoct nám zorientovat se a udělat dobrá rozhodnutí,“ vysvětluje Komrzý.
Režisérka, která má na svém kontě Cenu Andreje Stankoviče za bakalářský film Výchova k válce, přiznává, že někteří pacienti natáčení odmítli, což štáb plně respektoval. „Byli však i (tací), co natáčení přijali jako možnost sdělit společnosti zprávu o existenci paliativního týmu skrz svůj příběh,“ doplňuje Komrzý.
Stejně jako ona i paliatři Ondřej Kopecký s Kateřinou Rusinovou doufají, že snímek přispěje k lepšímu porozumění smyslu jejich práce mezi laiky i zdravotníky.
Na jedné straně, aby pomohl společnosti přenést se přes předsudky typu „paliativní medicína je pouze umírání“, a na straně druhé, aby paliativní medicína změnila pohled mediků a příští generace lékařů na pacienta, jeho onemocnění a životní příběh.
„Paliativní péče tady není pro dobrou smrt, ale pro dobrý život. To je její hlavní poslání,“ uzavírá Kopecký. „Přál bych divákům, aby mohli skrze dokument zahlédnout, že i ve složitém čase může nemocný a jeho rodina zažívat společně se sofistikovanou lékařskou péčí také respekt, úctu, radost, humor a laskavost.“
Dokumentární film Jednotka intenzivní péče měla světovou premiéru na festivalu v Karlových Varech. Do kin vstoupí 2. září.
