Chartu advokát Machourek nepodepsal, aby mohl pomáhat disidentům. Opatroval jim knihy i kartáčky
Trvalo sedm let, než komunistický režim dovolil věřícímu mladíkovi studovat jeho vysněnou právnickou fakultu. Za to se mu „odměnil“ tím, že až do listopadu 1989 jako advokát pravidelně hájil známé moravské disidenty Ivana Martina Jirouse, Petra Cibulku a další. Jejich myšlenky mu totiž byly velmi blízké, přestože Chartu 77 Jiří Machourek nepodepsal – právě proto, aby nebyl vyloučen z advokacie. I tak byl pravidelně sledován Státní bezpečností.
Narodil se v předposledním roce druhé světové války v Brně-Žabovřeskách, kde měl jeho otec malé hospodářství. Už od malička proto musel hned po příchodu ze školy pomáhat při spravování domácích zvířat nebo na propachtovaném poli.
24:55
Rozklad demokracie nebolí hned, zatím jsme v anestezii, říká signatář Charty 77 Doležal
Číst článek
Moc volného času neměl, přesto si z dětství uchoval hezké vzpomínky. Mezi nimi dominují chvíle strávené v nedalekém bývalém salesiánském centru, kam chodil až do 17 let nejen ministrovat, ale účastnil se i všech aktivit, které tato kongregace – byť oficiálně komunistickým režimem zrušená v roce 1950 - pro mládež stále (podle všeho ilegálně) pořádala: „Jezdil jsem s nimi taky do Pitárné na severní Moravě na tábory organizované salesiány. To mi bylo cca 10, 11 let. Někteří jejich kněží působili bez státního souhlasu a nakonec se dostali před soud během jednoho z velkých procesů s duchovními v 50. letech. Stíháni byli právě i za ty tábory pro děti. Například naše družstvo se jmenovalo Kostižer, takže i to jim bylo kladeno za vinu, že používali takové ‚úpadkové‘ názvy, tehdejší tisk to pranýřoval!“
Víra a rodina
Po maturitě na gymnáziu chtěl pokračovat ve studiu práv, s poznámkou v kádrových materiálech, že „není vyrovnán s náboženskou otázkou“ to ale dlouho zůstalo jen snem. Jako řada jeho vrstevníků si „důvěru dělnické třídy“ musel nejprve odpracovat – sedm let si vylepšoval kádrový profil při výkonu různých manuálních profesí, včetně dvou let nejtěžší práce ve slévárně Šmeralových závodů v Brně. Stihl si také udělat dvouletou knihovnickou nástavbu.
„S náboženskou otázkou ‚nejsem vyrovnán‘ dodnes. Jsem praktikující křesťan, měl jsem církevní svatbu a po návratu salesiánů do Žabovřesk v roce 1990 jsem s nimi v pravidelném kontaktu, dokonce nedávno u mě šest otců salesiánů hrálo pingpongový turnaj. Víra určitě není člověku na škodu, kdyby se žilo podle Desatera, tak by nebyly žádné problémy.“
Velkou roli při formování jeho osobnosti sehrála rovněž rodina. Otec byl národní socialista a doma neposlouchali jiné rádio než „štvavé vysílačky“ Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu nebo československé vysílání BBC.
1:59
Snídaně, která zachvěla komunistickým režimem. Před 30 lety se Mitterand v Praze setkal s disidenty
Číst článek
„To vždycky táta povídal: ‚Jirko nalaď Líšeň!‘ Já jsem věděl, co to byla Líšeň. A to nebylo jednoduchý naladit Svobodnou Evropu tak, aby byla vůbec slyšitelná, protože ji neustále rušili, takže člověk musel měnit krátkovlnná pásma. Chvíli to bylo slyšet tam, pak onde. Myslím, že jsem v tom byl mistr jako dítě. Jako skautské vlče jsem ve 12 letech vylepoval plakáty s podporou Imre Nagyeho – v roce 1956. Táta, přestože byl velmi prostý, měl knihovničku a v ní byly spisy Jiráska a Masaryka. Takže už jako dítě jsem četl nejen knížky Jiráska, ale i Masarykovy věci, dokonce i Sebevraždu, Světovou revoluci, Českou otázkou – věci, kterým jsem ne úplně rozuměl, ale od malička jsem v tom žil.“
Praxe advokáta disidentů
Není tedy divu, že když Jiří Machourek ve svých 29 letech konečně absolvoval vysněnou právnickou fakultu v Praze a vrátil se do Brna vykonávat praxi v Advokátní poradně č. 1, začali se na něj postupně obracet lidé, kteří byli s komunistickým režimem na štíru.
„Disidentská“ agenda sice představovala jen zlomek ze všech případů, kterými se zabýval (v advokacii tehdy v podstatě neexistovala specializace, takže dělali „všichni všechno“), právě jim ale věnoval maximální pozornost – už proto, že jejich názory mu byly velmi blízké:
„Tyhle causy bych v žádném případě nemohl dělat ‚z opačné strany‘, tedy jako žalobce, to je naprosto vyloučené. Nemohl bych postupovat proti svému svědomí. S těmi disidenty jsem se sžíval, mluvili mi často z duše, to se dalo obhajovat. I když jsem snad až na jednu výjimku nikdy nedosáhl žádného zprošťujícího rozsudku, ale to všichni věděli, že budou odsouzeni. Hrálo se ovšem o výši trestu, i když i ta byla často stanovena předem. Ale šlo hlavně o to, aby ten disident měl povědomí, že za ním někdo stojí, že i ve vazbě či vězení má kontakt jak s rodinou, tak se svými známými ostatními disidenty.“
Někteří Machourkovi „stálí klienti“ měli u něj dokonce připraveny pohotovostní balíčky se zubními kartáčky a dalšími hygienickými potřebami. Setkávali se totiž společně nejen u soudu, ale už ve vyšetřovací vazbě, kam jim tyto věci už při prvním výslechu přinášel.
24:00
Jak jsme přivítali soudružku Davisovou. V 70. letech Československo navštívila americká komunistka
Číst článek
A mohl sledovat, jak souboj mezi vyšetřovateli a vyslýchanými probíhá. K nejtvrdším patřil kontroverzní brněnský disident Petr Cibulka, kterého hájil v roce 1977 a pak o deset let později, kdy už byl režim chytřejší a šíření nahrávek se zakázanými autory nekvalifikoval jako politický skutek, ale jako nedovolené podnikání.
„Ty výslechy byly drsný, ale on se s těma estébákama bavil jako nikdo jinej. On se jich nebál, naopak doslova jim vyhrožoval. ‚Tak teď su tady v těch teplákách já, ale už nebude dlouho trvat a v těch teplákách tu budete vy a já vás budu vyslýchat!‘ Bohužel k tomu nikdy nedošlo, nevím, že by někdo z nich byl odstíhán, ale tímhle způsobem se s nimi bavil.“
Na opačném pólu byl například Jaroslav (Slávek) Popelka – disidentský samorost nezapojený do žádné skupiny. Jiří Machourek jej obhajoval celkem pětkrát kvůli výrobě a distribuci ‚protistátních‘ letáků v letech 1988-89: „Vždycky zmizel na týden či čtrnáct dní, vůbec nevíme, kde ty letáky tisknul. Muselo to být neuvěřitelně pracné, protože to dělal na dětské tiskárničce, písmenko po písmenku. Nabádal tak k občanské neposlušnosti, bojoval za práva žen, propagoval ekologické myšlenky. A když měl asi stovku nebo i více, tak to naráz vyhodil ven, obvykle z okna hotelu Avion na nejrušnější brněnské ulici na České. Lidé si to hned rozebrali, ale než stačil sejít dolů, tak už byl zadrženej.“
„Dostal vždy několik měsíců a sotva ho pustili, tak zase hned zmizel a vše se opakovalo, prostě ‚zcela nenapravitelný recidivista‘! Jednou se ho soudkyně dotázala: ‚Pane obžalovaný, kdo vám dal právo vyzývat lidi k občanské neposlušnosti a k tomu, k čemu je vyzýváte v těch letácích?‘ Slávek byl tak trochu nejistej. Nevěděl, co odpovědět, tak jsem vyskočil a sdělil jsem paní soudkyni, že má pravdu, že to právo mu nikdo nedal, protože s tím právem se narodil. A už další otázky neměla!“
Machourek kromě právní pomoci samozřejmě zprostředkovával i kontakty zadržených s vnějším světem. Například předával vzkazy Ivana Martina Jirouse jeho ženě v souvislosti s jeho připravovaným procesem v Jihlavě, kam se ze zahraniční chystal přijet i Karel Schwarzenberg.
2:01
Příběhy o Ivanu Jirousovi vyšly jako komiks. Vypráví Čuňas, kreslí Cingroš
Číst článek
„Jirous mi neustále kladl na srdce, že musím jeho manželku instruovat, jak má člověka s knížecím titulem správně oslovovat. Schwarzenberg do té Jihlavy skutečně jezdil, často to taky trochu prospal, ale pro toho Magora to byla vzpruha, když viděl, že mezi diváky byla takováto osobnost. S Jirousem jsem strávil hodně chvil. On, když neměl ve vězení alkohol ani drogy, tak se s ním dalo nádherně povídat – byl to úplně jinej člověk, než jak působil venku. Neuvěřitelně něžně vzpomínal na to, kde trávil volné chvíle, jak se chodil koupat k rybníku … Navíc jsme byli stejně staří, tak i proto jsme měli k sobě blízko.“
V hledáčku StB
Jiří Macourek na opakované žádosti svých klientů sice nepodepsal Chartu 77, i tak se ale leckdy pohyboval na hraně tehdejších zákonů. Například pomáhal při odvozu knihovničky jednoho ze zatčených disidentů těsně před domovní prohlídkou (vše pak téměř deset let schovával na půdě u své maminky) nebo se svoji první ženou přepisovali doma po nocích na psacím stroji samizdatové knihy a časopisy.
Prostřednictvím syna Jaroslava Šabaty Jana také posílal informace o procesech s moravskými disidenty do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Tehdejší režim se jej pochopitelně snažil zdiskreditovat, pokus o vyloučení z advokacie ale nevyšel, vše, co mu mohli prokázat, bylo v mezích pravidel.
3:10
Voskovec, Werich nebo Škvorecký. Před 15 lety utichlo vysílání Hlasu Ameriky v češtině a slovenštině
Číst článek
Byl tedy alespoň pravidelně sledován a Státní bezpečnost zkoušela i další cesty – například jednou, když jej po vypití trochy vína stavěla silniční hlídka: „Na mostě stálo policejní auto, zapnutý majáky, jakmile uviděli to moje vozidlo, o kterém věděli, tak mě zastavili. Proběhla kontrola na alkohol a já jsem nic nenadýchal. Myslím, že to víno muselo být pančovaný, jinak si to nedokážu vysvětlit, taky jsem pil v poledne a autem jsme jeli až večer. Byl tam takový bodrý starý policajt a povídá: ‚Pane, co děláte? Na vás má někdo políčeno. My máme hlášku, že jedete vopilej a máme vás zadržet.‘ A ještě říkal, že další hlídka čeká u mého domu. Tak už jsem domů nejel, protože jsem si říkal, že další dechová zkouška by nemusela vyjít. To prostě byly takový epizodky, takový srandičky, ale tou sledovačkou se člověk i bavil a snažil se jí zbavit.“
Svoji právnickou erudici a morální postoj zapojil Jiří Machourek naplno i v listopadových dnech roku 1989 – v brněnském Mahenově divadle při debatách s diváky i na náměstí Svobody vysvětloval například nezákonnost fungování Lidových milicí či nutnost zrušit článek ústavy o vedoucí úloze KSČ.
V roce 1990 byl jmenován předsedou Krajského soudu v Brně, po osmi měsících se ale funkce vzdal a vrátil se k milované advokacii – jako recesistický dar na rozloučenou dostal od kolegů-soudců bustu Klementa Gottwalda, která zdobí zahradu jeho domu.
V Brně spoluzaložil jednu z prvních soukromých advokátních kanceláří, od roku 2000 má svoji vlastní, kde se specializuje na právo občanské, rodinné, obchodní a trestní. Je členem několika výborů a komisí Česká advokátní komory, v loňském roce byl uveden do Právnické síně slávy vedle Zdeňka Kesslera, Otakara Motejla a dalších významných osobností spojených rovněž s pomocí disidentům.
Se svojí druhou ženou Evou žije stále naplno a k minulosti už se příliš ani nechce vracet: „Vzpomínám na to dobu pochopitelně rád, svědomí mám čistý. Dokonce Petr Cibulka v knize, kterou vydal, o mně jediném napsal, že mě nepodezírá, že bych byl KGBák, ačkoliv všichni ostatní KGBáci podle něho byli, včetně Václava Havla, a nevím, kdo všechno. Takže o mně napsal, že jsem nebyl, tak toho si velice vážím. Ty vzpomínky jsou hezký, ale už je to pryč, doba je jiná. Ne, že by mě to otravovalo, ale už o tom i nerad mluvím, protože nikomu už ta doba nic moc nenapovídá.“
