Stařenka jako věchýtek chtěla vězně nechat postřílet. Křičela na dozorce, k čemu mají pistole!
„Když nás vedli přes Terezín na práci, v okně jedné vilky se pravidelně objevovala taková stařenka. Úplný věchýtek! A ta vždycky pobízela strážné, co nás hlídali, k čemu že mají ty opasky s pistolemi?! A jen aby nás všechny postříleli, že jsme pakáž,“ vzpomínal za války gestapem mučený odbojář, takřka devadesátiletý Jiří Pradáč v Domově péče o válečné veterány.
Někdejší spolupracovník partyzánů, vězeň Malé pevnosti Terezín patřil k posledním pamětníkům 2. světové války.
Stařenka jako věchýtek chtěla vězně nechat postřílet. Křičela na dozorce, k čemu mají pistole!
Gestapáci skauta Jiřího Pradáče zatkli 23. ledna 1944 na jeho devatenácté narozeniny. Seděl na lavici u myslivny ve Slavíkově na Vysočině, žil tam u strýce. Ten den k myslivně přijela auta plná německých vojáků a gestapáků, přímo před myslivnou umístili kulomet a namířili na něj. Gestapáci k němu přistoupili a přetáhli mu přes hlavu pytel od brambor. Čeho se mladík tedy dopustil, že byl zatčen?
Parašutisté na Vysočině
V roce 1944, když vývoj války směřoval k porážce Německa, uzavřeli nacisté poslední ročníky středních škol s úmyslem poslat i dosud nezletilé studenty na nucené práce do Německa. Rodiče se obávali bombardování, a protože za určitých podmínek byla možná alternativa – práce v zemědělství, přesídlil Jiří ke svým příbuzným na Vysočinu do Železných hor, kde byl nahlášen jako zemědělský pracovník.
Do těchto končin mířil ve stejné době sovětský paradesantní výsadek Jana Koziny. Sedmnáct parašutistů seskočilo v říjnu 1944 kdesi u Loun, někteří dopadli do města a okamžitě se dostali do přestřelky s německými jednotkami. Někteří zemřeli na místě, jiní byli zatčeni, shozené vaky jim byly zabaveny.
49:08
Děti se ztracenou minulostí. Příběh Milušky Ottové, Petra Webera, Marie Andělové
Číst článek
Další asi sedmičlenná skupina svedla úspěšně boj s německými vojáky nedaleko vrchu Mělce, kde byl jeden z velitelů vážně raněn. Takřka celý měsíc skupina partyzánů putovala po protektorátu, získávala pomoc od místních, kteří je ošetřili, poskytli jim úkryty a potraviny.
Partyzáni na konci roku 1944 přišli i do Slavíkova do myslivny. Spolu s dalšími desítkami místních osmnáctiletý skaut Jiří Pradáč parašutistům pomáhal. To už se z původně malého paravýsadku stávala početná partyzánská jednotka čítající desítky ozbrojenců. Místní mladíci pomáhali partyzánům hlavně při pátrání po shozené vysílačce, vacích se střelivem, sháněli jim jídlo.
Objevené zásilky v lese zakopávali pro pozdější využití k národnímu povstání. Vysílačku poškozenou dopadem na zem se jim však nepodařilo zprovoznit. Mnozí, kteří partyzánům pomohli, byli zatčeni a podrobeni nesmírně krutým výslechům nejčastěji ve věznici v Pardubicích, odkud některé transporty s vězni směřovaly do Malé pevnosti Terezína.
Partyzáni přepadali vlaky
Pradáč o partyzánech působících na Vysočině nemluvil v dobrém. Jejich způsoby se mu nezamlouvaly. Jedním z velitelů byl totiž i obávaný komunista, pozdější estébák Miroslav Pich Tůma, který se prý neštítil nejkrutějších způsobů vyslýchání.
„Vojenským německým jednotkám se vyhýbali. Přepadali spíš tak trafiky nebo hospody. Ale já to nemohu posoudit, já už byl od ledna ve vězení,“ snižoval partyzánské zásluhy Pradáč, který partyzánům pomáhal dobrovolně na rozdíl od jiných, kterým partyzáni prý i vyhrožovali.
Podle historických pramenů partyzáni na Vysočině provedli řadu akcí: útoky na vlakové transporty, zabili stovky německých vojáků, vyzbrojovali civilisty, kteří se s nimi do akcí zapojovali a zvláště na konci války sehráli důležitou roli při osvobozování země.
Mučení gumovou hadicí
Když gestapo 23. ledna 1945 provedlo zátah na myslivnu u obce Slavíkov, byl Jiří spolu s dalšími 60 lidmi, převážně lesními dělníky a dřevaři, zatčen. Přes hlavu mu dali pytel od brambor a odvezli jej k výslechům nejdříve do Trhové Kamenice a později na gestapo v Pardubicích.
3:47
Československo ať žije, volali po Opletalově pohřbu. Stovky studentů pak nacisti poslali do koncentráku
Číst článek
Náhle k němu přistoupili gestapáci, dali mu pytel přes hlavu a odvezli do věznice, kde ho krutě mučili s použitím bejčáku a krumpáče. Pod kolena mu vsunuli násadu od krumpáče, nohy pevně svázali k sobě, čímž vězně donutili k předklonu. Svlékli mu kalhoty a holé hýždě a záda mu roztloukli gumovou hadicí.
Gestapáci se dožadovali informací: v jakém lese a kde přesně zakopali pistole, samopaly a náboje? Kdo se na této práci pro partyzány podílel? Jiří Pradáč říká, že se snažil kličkovat. Využíval informací, které se dozvěděl od ostatních vězňů na hromadné cele. Z asi 60 zatčených lidí bylo skutečných partyzánů asi šest, říká Pradáč a domnívá se, že nakonec vše potřebné gestapo z lidí dostalo.
Až když vyšetřovatelé usoudili, že z něj všechno vymlátili, odeslali ho zemřít na otrocké práce, hlady či na nemoci do terezínské Malé pevnosti. Přežil zázrakem. Zachránil ho třiapadesátiletý skaut, major Bedřich Valla, který sám krátce po válce na následky věznění zemřel.
Peklo zvané Terezín
V Terezíně dostávali vězni velmi málo jídla. Fasovali 250 gramů chleba (cca dva krajíce), k tomu tzv. „pinďovku“, vodovou polévku pojmenovaná po přezdívce vedoucího tábora Heinricha „Pindi“ Jöckela. Vězni spali na hromadných celách pro 400 lidí na třípatrových palandách z nehoblovaných prken. Na celách měli kohoutek s vodou a jedna malá kamínka.
Z Terezína Jiří Pradáč jezdil každý den na nucené práce do Litoměřic a Ústí nad Labem, kde vězni pracovali na výkopu protipožární nádrže a podzemního krytu. Vzpomíná, že v té samé době se kopala podzemní továrna Richard, na níž byly práce obzvlášť obávané. Zde vězni umírali denně po desítkách.
Dozor nad pracovními skupinami vykonávali němečtí příslušníci SS, mezi nimi byl pověstný SS-Oberscharführer, pravá ruka Pindi – Stefan Rojko. Ten prý rýčem rozmlátil vězni hlavu. Pamětníci popisují, jak na nástupu vězni, který se včas nezahlásil, přelámal přes hlavu dřevěnou násadu na koště.
,Vydržte, blíží se konec!’
Jiří Pradáč si vzpomíná i na slušného dozorce z Ústí, který chodil od pracovní skupiny ke skupině a odhazoval k nim dlouhé nedopalky cigaret. Veřejnost si jinak vězňů příliš nevšímala. V sousedství protipožární nádrže, kterou vězni kopali, však bydlela stařenka, která pokřikovala na dozorce, aby všechny vězně postříleli.
Na TikToku je přes 50 tisíc příspěvků s nacistickou tematikou. Dostávají miliony lajků
Číst článek
Naopak odvahu vězňům dodávali protektorátní četníci, kteří měli za úkol hlídat terezínské ghetto: „Když jsme kolem nich pochodovali, tak nás povzbuzovali, říkali, ať vydržíme, že konec války bude za pár dní,“ vzpomínal v roce 2013 Jiří Pradáč v Domově péče o válečné veterány ve Střešovicích.
Po několika týdnech v Terezíně onemocněl úplavicí, trpěl nesnesitelnými bolestmi břicha a průjmy. Epidemie „nemoci špinavých rukou“ se šířila mezi vězni, kterým došel papír na latrínách. Fasovali tedy potrhané německé noviny a díky tomu se dozvěděli, kam až dorazila fronta a že se konec války skutečně blíží.
Staral se o něj hrdina odboje
Po několika dnech na ošetřovně se zesláblý Pradáč vrátil do pracovní jednotky. Na nástupu se setkal se skautem, majorem generálního štábu, někdejším členem Obrany národa třiapadesátiletým Bedřichem Vallou, který ho oslovil, aby se k němu přidal do pracovní čety. Od té chvíle se o Jiřího staral, pamětník říká, „jako o malé dítě“. Pomohl mu uniknout mnoha nástrahám, včetně nákazy tyfu.
„Pamatuji si, že se na dvoře vršila hromada na kost vyzáblých mrtvol s fialovými skvrnami,“ popisuje Jiří Pradáč. Ironií osudu však je, že tento skautský vedoucí, který 5. května 1945 v Terezíně vzal ze skladu vojenskou uniformu a se skupinou dalších vězňů odjel do Prahy, aby se účastnil povstání, na samém sklonku války 20. května 1945 sám onemocněl a zemřel na následky věznění.
Dobelhal se domů
Jiří Pradáč se domů do Prahy dostal 9. května 1945. Zastihl tam oba rodiče a takřka ve dveřích se fyzicky zhroutil. Tatínek ho okamžitě naložil do auta a odvezl do nemocnice na Bulovku, kde se zotavoval z celkového vysílení zhruba měsíc.
Po válce Jiří Pradáč složil maturitu, vystudoval práva, dva roky odsloužil povinnou vojenskou službu, vedl krátce skautský oddíl, než ho komunistický režim, podobně jako nacistický, zakázal. Do důchodu pracoval v leteckých opravnách ve Kbelích a později u československých aerolinií. Zemřel v roce 2014.
