Nevidomá máma Alena: Trasy v novém městě jsem musela trénovat, pomáhají mi záchytné body
Alena Terezie Vítek ze seriálu Radiožurnálu Mámou potmě změnila po 20 letech adresu. S dcerou Šarlotou se přestěhovala i kvůli nákladům z Prahy do menšího Berouna. Cesty po městě si musela Alena se slepeckou holí nacvičovat a dodnes jí pomáhají záchytné body. Zrakovému postižení přizpůsobila i pronajatý byt.
„Když vybírá byt nevidomý člověk, který to město vůbec nezná, tak ty nástrahy a výhody poznává až za provozu,“ přibližuje nevidomá Alena, kterou upozornila na inzerát pronájmu dvoupokojového berounského bytu kamarádka. Alena Terezie Vítek pak po prohlídce na podzim 2023 na nabídku kývla i proto, že to je kousek na náměstí, na vlakové nádraží i na autobus do Prahy, kam jezdí několikrát v týdnu pracovat.
„Když se vracím do Prahy do práce, tak jsem někdy rozhozená z toho, jak je to hlavní město zrychlené a hlučné, jak je tam strašně moc lidí a všichni pospíchají. Náklady na žití v Praze jsou navíc hodně vysoké. Tady v Berouně je klid. Už bych neměnila,“ vysvětluje důvody stěhování do menšího města Alena. Narodila se na Valašsku a v Praze bydlela zhruba od 20 do 40 let.
Přizpůsobení nábytku
V novém berounském bytě musela udělat vzhledem ke zrakovému postižení pár změn. Pravidelně narážela obličejem například na skříňku připevněnou na stěně u jídelního stolu. „Třeba tady jak sedím teď, tak byla police na stěně. Byla v úrovni asi tak mého obočí nebo lehce pod ním. Takže když jsem si sedala na židli, tak jsem se s ní vždycky nezáměrně pozdravila. Takže police šla dolů,“ říká s tím, že si nevidomí lidé dávají nábytek často co nejvíc ke stěně, aby třeba do stolku uprostřed místnosti nenaráželi.
8:30
Lotku se snažím vychovat, jak nejlépe umím, říká nevidomá máma Alena
Číst článek
Doma se snaží dávat Alena věci na stejné místo, aby je nehledala. „Dělám to hlavně u slepecké hole nebo klíčů. Ne vždycky to ale dodržím a pak mě to samozřejmě vytrestá,“ podotýká. Nebezpečné věci jako nože v kuchyni má pak na místě, kam pětiletá dcera nedosáhne.
Alena si také snaží zapamatovat i barvy skříněk, aby je tak rozlišila a měly v nich s dcerou Šarlotou jasno. „Je dobré vědět ty barvy nábytku. Když Loty pro něco posílám, tak jí řeknu, že to je v hnědé nebo v bílé skříňce. Barvy se učím a fixuji i já. Spousta lidí se omlouvá za to, že před nevidomými použije u nějaké konkrétní věci barvu, ale to vůbec nevadí,“ doplňuje.
Trasy musela natrénovat
Alena s dcerou v Berouně zvládají cestu na náměstí, do obchodu, do školky, do herny, do kavárny, na nádraží nebo na autobus. Trasy nevidomá máma trénovala postupně. „Ono vám úplně nejvíc pomůže si tu cestu sama projít, nechat si ji popsat, nechat si ji vysvětlit, najít si tam svoje záchytné body, které vám pomáhají a kterých se chytíte. Například rohy budovy. A pak je potřeba chodit a chodit, dokud se vám to v té hlavě neuloží,“ popisuje Alena. Připouští, že ji někdy při plánované cestě rovným směrem zmate třeba zatáčející okraj trávníku, který vnímá přes slepeckou hůl.
„Před přechodem silnice stojím a poslouchám. Až jsem si jistá, tak vyrážím. Není dobré spěchat, protože auto může přijet samozřejmě v nestřežený okamžik,“ popisuje nevidomá máma, která dává řidičům signál, že chce přejít, zvednutím slepecké hole.
Sluch používá Alena i na pěší zóně, kde je zároveň i pruh pro cyklisty. „Neříkám, že se mi nikdy nestane, že vejdu do té cyklistické zóny. Ale tady jsou cyklisti velmi ohleduplní a případně zazvoní, takže člověk má čas se zastavit, stáhnout se do ústraní nebo počkat, až odjedou,“ říká.
Nečekané nástrahy
Nevidomá Alena si pamatuje, kde jsou na známé trase v chodníku třeba díry, hodně vysoké obrubníky, uliční osvětlení nebo dopravní značky. Narazit ale může na nástrahy, které jsou na ulici nečekaně. A to na zaparkované elektrokoloběžky nebo kola a skútry, nově postavené lešení nebo cedule s nabídkou jídla před restauracemi. Nepříjemné můžou být v úrovni očí i přerostlé stromy a keře. „Třeba túje u nás u domu umí pěkně píchat do obličeje. Když je navíc po dešti, tak to mám i se sprchou,“ směje se Alena.
Nejlepším průvodcem je pro nevidomou mámu dcera Šarlota. „Stále to platí už několik let. Musím říct, že ona i přesto, že je dítě, tak je při chůzi ostražitá. Když do něčeho náhodou drcneme, tak se ještě zeptá, jestli nemám modřinu, jestli jsem v pohodě,“ uzavírá Alena Terezie Vítek.
Další díl seriálu Mámou potmě bude s Janou, která vyrůstala s nevidomými rodiči. Je tak v podobné situaci jako Alenina Šarlota.
SERIÁL MÁMOU POTMĚ
Pondělí 1. díl – Kdo je Alena Terezie Vítek a jak pečuje jako nevidomá o dítě
Úterý 2. díl – Jak se měla nevidomá Alena s pětiletou Šarlotou v uplynulém roce
Středa 3. díl – Alena a Šarlota nově v menším městě, kde začínají od nuly
Čtvrtek 4. díl – Setkání s Janou, kterou vychovali nevidomí rodiče
Pátek 5. díl – Šarlota nastupuje poprvé do školky
Sobota 6. díl – Alena s Šarlotou na hřišti a na výletě
Neděle 7.díl – Alena v práci, v rámci které chodí do škol mluvit o svém hendikepu
