Trump vůči Íránu obnovil kampaň „maximálního nátlaku“ s cílem zabránit mu ve vývoji jaderné zbraně. Ke konci února Spojené státy oznámily nové sankce. Vzájemné vztahy už dlouhou dobu charakterizuje i hybridní konflikt, o němž se však častěji mluví v souvislostech s Ruskem nebo Čínou. Čím se vyznačuje právě mezi Washingtonem a Teheránem?
Nejdříve bych trochu zabrousil do historie. I v kontextu americko-íránských vztahů fungují různé dezinformace. Jde i o kybernetické operace, jež se už kdysi částečně pokoušely o zastavení íránského jaderného programu. U toho nešlo jen o diplomacii jako například za Baracka Obamy, ale jeho chod měly už v desátých letech narušit právě i ony.

Ačkoli to není tolik vidět, Írán vede údajné dezinformační operace v amerických sociálních médiích, což samozřejmě platí i obráceně. Již za prvního Trumpova období se zdálo, že země měla na zádech pomyslný terč, do jisté míry si ji vybral za fackovacího panáka. Myslím, že linka vede spíše podporou Izraele a zajišťování jeho bezpečnosti než skutečnou vírou, že by Írán pro Washington dokázal představovat bezpečnostní riziko.

Můžeme to tedy shrnout tak, že kromě toho je hlavním faktorem i jaderná hrozba?
Ano, je to jeden z argumentů. V momentě, kdy Írán dokáže obohatit takové množství uranu, aby mohl disponovat jadernými zbraněmi, změní se v oblasti dynamika a rovnováha moci. To se pak týká i Saúdské Arábie, jež s Íránem historicky nemá úplně nejlepší vztahy. V očích Washingtonu to znamená aspiraci na regionální hegemonii, což nemá v zájmu on ani regionální partneři, tedy Rijád a Tel Aviv.

Americký prezident prohlašuje, že centrem jeho zahraničních zájmů je Čína, Evropa má podle něj být samostatnější. Kde se v jeho stupnici nachází Írán?
Řekl bych, že moc vysoko ne. Na druhou stranu obnovení zmíněného nátlaku naznačuje, že v Trumpově mysli pořád někde je a je i jednou z priorit, nicméně ne bezprostřední. Deník The Wall Street Journal nedávno publikoval článek o tom, že Írán má údajně dost materiálu na to, aby velmi rychle vyrobil asi pět jaderných hlavic, tudíž je možné, že dané zprávy začnou přidávat na urgenci.

Byl to ale Trump, kdo zrušil dohodu, jež měla zemi v získání jaderných zbraní zabránit. Je tedy otázka, v jaké situaci bychom byli, kdyby stále platila. Další pak nevyjednal a využíval jen nátlaku a sankcí, za Joea Bidena se neučinilo nic.

Zdá se, že Írán je tedy k jaderným zbraním zase mnohem blíže, což je problém pro Izrael, Saúdskou Arábii a koneckonců i další státy, neboť v okolí už je mají Pákistán a Indie. To z hlediska minimálně bezpečnosti v regionu není zrovna ideální stav.

,Komfortní’ nepřítel

Budou se podle vás postoje Bílého domu vůči Íránu vyostřovat? Případně jak moc pravděpodobný je nějaký druh eskalace, ať už v hybridním kontextu či jiném?
Trumpovou prioritou je podle mě válka na Ukrajině, ačkoli po setkání s Volodymyrem Zelenským to vypadá, že od ní zase migruje, neboť na něj už může svést vinu, a sice ne kvůli tomu, že by nic nevyjednal, ale že je pro něj jednoduše „hlupák“ nepřející si mír, což Trumpovi umožní se oddriftovat k jiným tématům.

Řekl bych, že půjde hlavně o Čínu a celní politiku. Je ale možné, že i Írán bude ve hře, neboť podle zpráv mu měl Vladimir Putin slíbit pomoc se zprostředkováním vyjednávání o jaderném programu. Možná se na to tedy naváže a v příslušnou chvíli v jeho projevech politiku maximálního nátlaku ucítíme a možná směrem k Íránu uslyšíme výrazné hrozby.

Pamatuji si, jak měly za jeho první administrativy stránky amerického ministerstva zahraničí jakési hodiny odpočítávající ohledně zastavení jaderného programu čas ke splnění amerických kritérii. Nevíme, co by se stalo, kdyby se objevila nula. Je ale možné, že nějaká podobná kampaň opět začne.

Daný resort také začal vydávat mnohem více zpráv, třeba o nedodržování lidských práv a vůbec o podvratných manévrech a strategiích Íránu v celém regionu, které jej mají za cíl destabilizovat a přinést další utrpení lidem i mezinárodnímu obchodu. Intenzivnější kampaň se tedy vedla hned od počátku, což nyní zatím nevidíme, ale neznamená to, že se situace ze dne na den nezmění.

Zmínil jste Vladimira Putina. Jakou by ve vztazích mezi Íránem a Spojenými státy mohl vzhledem k nedávným Trumpovým krokům a prohlášením hrát roli?
Z toho, co americký prezident říká, Putinovi věří v mnoha ohledech, tudíž tomu asi bude stejně i v tom, že může zprostředkovat jednání s Íránem, k němuž Rusko má, stejně jako Čína, blíž. Údajně o to měl požádat a Putin souhlasil.

Z Íránu na jednu stranu slyšíme, že je to past, a na tu druhou, že je určitým způsobem jednání nakloněn, protože mu jde o americké sankce a embarga, které tamní ekonomiku dusí. Myslím, že v daném kontextu Trump ohledně Putina nějakou morální záklopku, na rozdíl od jeho předchůdce Bidena, mít nebude.

Fyzický konflikt by znamenal ničivé dopady pro obě strany. Spojené státy by mohl oslabit vůči jejich hlavnímu soupeři – Číně. Írán si je zase vědom, že na jeho vedení nemá kapacity. Je tedy hybridní konflikt takovým, řekněme, způsobem, jak se obě strany udržují v pohotovosti?
Mít v politice protivníky na jednu stranu vždy funguje. Pro íránský režim je Washington historickým nepřítelem, na něhož se dá mnoho věcí svést, například že země ekonomicky neprosperuje právě kvůli tomu, jak se k ní Američané chovají nebo jaké záměry mají z pohledu Izraele a Saúdské Arábie.

Takový nepřítel, u něhož reálně kinetický konflikt tolik nehrozí, ale lze na něj svádět různé problémy, může do jisté míry být docela komfortní. Hybridní válka tak může pro současné vedení představovat i dobrý způsob, jak si doma budovat legitimitu.

Jana Stuláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít