Hlavní třída Rustaveli je každou noc plná. Statisíce lidí korzují dlouhou ulicí kolem Národního divadla, zpívají, mávají gruzínskými prapory a vlajkami Evropské unie. Mládenci v plynových maskách vystřelují pyrotechniku, demonstranti skandují hesla a na policisty křičí Rusové nebo otroci.

Opakuje se to do nekonečna a zatím to nikam nevede. O jediné „zpestření“ se starají pořádkové jednotky, které v šiku útočí na demonstranty a rozhánějí je vodními děly a slzným plynem. To obvykle trvá až do ranních hodin.

Mezitím maskovaní muži v bočních ulicích, parcích, u vchodů do metra bijí novináře, opoziční politiky a náhodně vybrané demonstranty. V noci i ve dne. Zatkli přes 400 lidí a mezi nimi i devětadvacetiletého Davida.

Domů se vrátil po dvou dnech se zlomeným nosem, podlitinami v obličeji, bez telefonu, hodinek a klíčů od auta. „Stál jsem po půlnoci kousek od třídy Rustaveli, když se proti mně vyhrnul dav, za kterým běželi policisté. Vypadl mi telefon, sklonil jsem se a v tu chvíli jsem dostal botou do obličeje a začali mě bít. Zatáhli mě do policejní dodávky, kde mě dál mlátili. Odvezli mě na policejní stanici a tam zase. Měli kukly a byli bez policejního označení,“ říká Radiožurnálu prodejce knih a překladatel David.

„Bylo jich asi patnáct, ptali se mě: ‚Proč jsi tady? Budeš protestovat znovu? Kolik ti za to zaplatili?‘ Když zjistili, že jsem studoval a nebyl v armádě, tak křičeli: ‚Ty chceš jít se svým diplomem vyhrát válku proti Rusku?‘ Přesně tyhle věty byly součástí předvolební propagandy vládní strany Gruzínský sen. Každý, kdo stál proti nim, byl agent cizí mocnosti a chtěl válku proti Rusku,“ popisuje David scénář, který zažívají odpůrci vlády běžně.

Následně je soudy okamžitě posílají do vězení na několik dnů až týdnů nebo jim udělují vysoké pokuty za pobuřování a výzvy k protestům. Zemi kvůli tomu opustila filmová scenáristka Nino Šaburišviliová. „Vláda vytvořila seznam nepohodlných lidí, které chce zatknout,“ napsala ze zahraničí na sociální síti.

„Silný tlak a represe významných osobností vedou k tomu, že se nikdo nechce postavit do čela protestů,“ myslí si Giorgi Partskhaldze, učitel informatiky z tbiliské univerzity, který působil osm let na Slezské univerzitě v Opavě.

„Tihle rváči, titušky, jsou bývalí policisté nebo vyhazovači a jsou za to na místní poměry dobře placeni, kolem 500 larů denně (zhruba 4000 korun). Dříve titušky také bili vybrané odpůrce, ale nikoliv tak systematicky jako teď. Vždycky byli spjatí s Gruzínským snem. Vláda je spojena s podsvětím a nepochybuji o tom, že má i ruské poradce na to, aby potírali opozici a občanský odpor,“ podotýká.

Žádný Euromajdan

Ve svém rozlehlém vzdušném bytě v oprýskaném paneláku sovětského typu v širším centru Tbilisi sedí u stolu Jana Kowalová. V Gruzii se usadila před deseti lety, vdala se a s manželem Otarem vychovají tři malé děti. Kowalová pracuje pro Českou rozvojovou agenturu a protestovat nechodí.

Ale jen kvůli tomu, že se bojí o děti. „Gruzínský sen před volbami sliboval mír a to, že se budeme přibližovat k Evropské unii. Po volbách ale udělal premiér Irakli Kobachidze tak zásadní otočku, že to vyvolalo obrovský hněv. Bojím se, že protesty budou eskalovat, ale nevím, kam to povede,“ soudí.

Manžel Jany Otar, designér a umělec, na demonstrace chodí. „To je nezbytné jak vzduch. Když nebudeme protestovat, udusíme se v tom, kam nás tahají. Myslím, že je za tím zase Rusko a Ivanišvili. Tady všechno rozhoduje jeden člověk, Ivanišvili. Nevíme, jakou má domluvu s Rusy. Jméno Bidzina Ivanišvili je zcela zásadní. Je to nejbohatší muž Gruzie, své miliardy vydělal především v Rusku a založil stranu Gruzínský sen, která vládne dvanáctým rokem. Sám ale viditelně politicky nevystupuje a k současné situaci se nevyjadřuje. O jeho klíčové roli ale nepochybuje nikdo,“ říká.

Jana Kowalová přikyvuje: „My vůbec nevíme, jaký má byznys s Ruskem, a zřejmě se to ani nedozvíme.“

Zatím je zřejmé jen to, že vláda drží otěže pevně v rukách. Premiér chválí práci policie, na tiskové konferenci se vysmívá zraněným odpůrcům a rodičům vzkazuje, aby chránili své děti před liberálním fašismem v ulicích.

Neorganizované masivní demonstrace sice působí silným dojmem, ale zatím se ukazují jako bezzubé. „To je ten zásadní rozdíl proti ukrajinskému Euromajdanu,“ říká na Rustaveliho třídě reportér slovenského Denníku N Mirek Tóda, který zažil obě revoluce na Ukrajině.

Jak tu v roce 2004 tak tu o deset později. „Majdan byl velmi dobře zorganizovaný jak po stránce občanské společnosti, tak ze strany opozice. V Kyjevě vzniklo stanové městečko, stála tam tribuna, kde se střídali řečníci, mluvili tam herci, vůdci opozice, mělo to program. Tady v Tbilisi je to naprosto nekoordinované. Mně to jako Majdan absolutně nepřipadá,“ dodává.

Podobně se na situaci dívá mladý pár Tamuna a Vanem. Chodí na demonstrace každý den, uvědomují si ale, že jim chybí organizace a vůdce. „My tu nechceme žádný Majdan, my jen nechceme vládu, která hraje podle ruských not,“ říká student Van a jeho přítelkyně dodává, že o Majdanu mluví hlavně vláda.

„Oni to přirovnávají k Majdanu a využívají tragédie, která se tam stala. Zároveň podsouvají opozici a odpůrcům, že chtějí v Tbilisi udělat to samé, a proto musí občany před Majdanem chránit. Tohle přesně premiér řekl.“

Oba mladí lidé si ale uvědomují, že demonstrace nemají lídry, ovšem s opozicí nechtějí mít nic společného. „Aspoň vidíte, že je to spontánní a nikdo nás neovlivňuje,“ dodává Tamuna.

Bezradné demonstrace

Demonstrace jsou sice spontánní, ale působí trochu bezradně. Ani tvrdé policejní zásahy proti demonstrantům nedávají na první pohled smysl. Už několikrát během nočních protestů pořádkové jednotky nezasáhly a nestalo se nic.

Lidé se po půlnoci rozešli domů, jako třeba Eva Karlíková, studentka z Univerzity Karlovy, která se v Gruzii zabývá mediální scénou a chodí demonstrace pozorovat. „To že policie hlídá parlament, smysl dává, viděla jsem, jak demonstranti rozbili okno parlamentu,“ popisuje.

Radikální demonstranti strhávali také kamery nebo trhali kovové zábradlí na barikádu, kterou v prvních dech postavili v jedné úzké ulici. „Vzhledem k tomu, kolik lidí protestuje, nepřijde mi to jako významné. Těm lidem přitom hrozí tresty až do sedmi let vězení,“ myslí si Giorgi Partskhaladze.

Ne každý má ale pro demonstrace pochopení. V restauraci Midi Modi kousek od úřadu vlády sedí u stolu skupina starších mužů a hoduje. „Kdo koho bije? Vás zbili? Ukažte mi někoho, kdo dostal neprávem?“ ptá se jeden z mužů a nabízí kalíšek kořalky na zdraví Gruzie.

S díky odmítám a vzpomenu si na taxikáře Alexandra, který mi stejně jako tito muži řekl, že demonstrují jen provokatéři. „Volby rozhodně nebyly zfalšované. Nikdo nepřinesl jediný důkaz. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že vyhraje opozice. Jenže vyhrál Gruzínský sen a najednou jim to vadí. To je demokracie?“ ptá se.

Taxikáři jsou vůbec zajímavý sociologický vzorek, nepotkal jsem žádného, který by schvaloval demonstrace. Až na Ashoka, který se na ně dívá ryze pragmaticky.

„Zajímá mě to, ale k ničemu to není. Moje žena vydělává v bistru v přepočtu 250 eur měsíčně. Já na tom nejsem o moc líp. Než začala válka na Ukrajině, žilo se nám celkem dobře. Pak se ale ceny zvedly tak, že musím hlídat každý lar, abychom vůbec vyžili. Nechci ani do Ruska, ani do Evropské unie,“ vysvětluje.

Ashok je po matce Armén, po otci Gruzín a mluví na mě rusky. Říká, že jenom jezdí, vyspí se a zase do auta.

„Já chci pracovat a normálně z toho žít. Budu mít víc peněz, když vstoupíme do Evropské unie? Já nevím. Stejně pak vyskočí i ceny. Vy jste dneska můj první zákazník,“ dodává.

Průměrný plat v Gruzii je zhruba třikrát nižší než v Česku. Ceny jsou také nižší. Ani káva v centru v přepočtu za 40 korun není pro každého.

Teď, nebo nikdy

Takhle ale neuvažuje David, který čeká, až jeho rozbitý obličej dostane ten správný odstín a vyrazí na protesty znovu. Gruzíni to podle něj vydrží, protože se dostali do bodu zlomu.

„Buď teď, nebo nikdy. Já, moji přátelé a známí proti této vládě protestujeme mnoho let, to nezačalo dneska. Už dávno jsme si všimli, že je to režim s autoritářskými sklony. Akorát že neukázali zuby tak jasně jako teď. Teď je všechno transparentní,“ upozorňuje.

Vysokoškolský učitel Giorgi Partskhaladze patří mezi lidi, kteří už mají zkušenosti s vládní stranou Gruzínský sen. Mluví plynule pěti jazyky včetně češtiny. Podílí se na různých projektech ve světě a stejně ho kvůli politickým postojům před dvěma lety propustili z národního muzea. Takových lidí je ale podle něj víc, a když vláda vedená Gruzínským snem vyhraje, čeká to další politicky nepohodlné odborníky.

„Před dvěma lety s tím začali v organizacích podřízených ministerstvu kultury a budou v tom pokračovat v různých sférách včetně vysokých škol. Prostě přijdou čistky. Taková drsnější gruzínská normalizace,“ předvídá další vývoj.

Tradice protestů je v Gruzii obrovská, ne vždy ale vedou k očekávanému výsledku. Silné demonstrace se konaly v Gruzii například v roce 2023, kdy vláda navrhla zákon o zahraničních agentech po vzoru Ruska. Také proto se mu běžné říká „ruský zákon“. Tehdy protesty trvaly více než měsíc a vláda zákon stáhla.

Letos v dubnu ale strana Gruzínský sen zákon navrhla znovu a 14. května 2024 gruzínský parlament zákon „o transparentnosti zahraničního vlivu“ přijal. Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová zákon vetovala, její veto parlament stejně přehlasoval.

Gruzie leží v geograficky citlivém regionu. Od rozpadu Sovětského svazu zažila krátkou občanskou válku, další tři války se separatisty a ruskou armádou a od roku 2008 okupuje Rusko dvacet procent jeho území, provincie Abcházii a Jižní Osetii.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít