Nové represe, strach z protestů a tváře opozice za mřížemi. Lukašenko chce být posedmé prezident
V čele Běloruska je už 30 let jeden a ten samý člověk. Alexandr Lukašenko přezdívaný „poslední diktátor Evropy“. V neděli se bude ucházet o sedmý mandát, podle opozice je poprvé už předem zcela jasné, že výsledek voleb bude zfalšovaný. Vychází z toho, že její členové jsou buď ve vězení, nebo v exilu, čímž si Lukašenko zajistil nulovou konkurenci. Za rozsáhlými represemi a umlčením odpůrců stojí podle řady expertů hlavně strach z návratu protestů.
Minsk, srpen 2020. Ulice běloruské metropole postupně plní statisíce lidí protestujících proti Alexandru Lukašenkovi, jenž se pošesté prohlásil hlavou státu. „Sašo, ty chceš pošesté? Nás ale bolí hlava!“. „Sašo, mezi námi je konec!“ stojí na transparentech vyčnívajících nad hlavami nespokojených Bělorusů. Lukašenko měl tradičně získat okolo 80 procent hlasů a opozice i následně Evropská unie výsledky označily za zfalšované.
Viačorka: Kreml si bude Lukašenka držet, dokud to půjde. Volbám letos říkáme ,speciální volební operace’
Číst článek
V davech tehdy zasahovaly speciální jednotky OMON, policie zatýkala po desítitisících. Na sociálních sítích i v médiích se šířila děsivá svědectví demonstrantů a fotografie zraněných a zakrvácených lidí dokazujících brutalitu bezpečnostních složek. Těm dnes zákon na rozdíl od protestů před pěti lety povoluje do lidí i střílet.
Svjatlana Cichanouská, Lukašenkova protikandidátka a podle opozice vítězka voleb, dostala na vybranou: buď zůstane a skončí ve vězení, nebo odjede. I kvůli dětem zvolila druhou možnost a přesunula se do litevského Vilniusu, odkud řídí exilové vedení země.
Země tehdy zažívala nejrozsáhlejší demonstrace v historii, jež ale v důsledku bezprecedentních represivních opatření postupně ustaly a demokraticky smýšlející Bělorusové se v zásadě ocitli v patové situaci.
O necelých pět let později to vypadá, že ulice v hlavním městě zůstanou po „speciální volební operaci“, jak volby nazývá opozice, s největší pravděpodobností prázdné. Lukašenko totiž dělá vše pro to, aby se opačnému scénáři vyvaroval. „Stihl zničit, co se dalo, i přesto se ale bojí. Opoziční lídři jsou ve vězení a výsledky v podstatě připravené,“ shrnul současný stav v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Franak Viačorka, hlavní poradce Cichanouské.
Strach z opakování protestů
Výčet represí je obsáhlý. Ačkoli „baťka“ (taťka), jak se Lukašenko nechává nazývat, na jednu stranu pokračuje v omilostňování politických vězňů, na podzim zároveň kvůli volbě hlavy státu mimo jiné spustil novou vlnu zatýkání, beztrestnost pro sebe i svou rodinu zaručil novelou zákona, voličům pohrozil vysokými pokutami za vyfocení hlasovacího lístku či zakázal kandidaturu těm, proti nimž úřady vedly trestní nebo správní řízení. Cíle má jasné – udržet si moc, umlčet opozici a zabránit návratu protestů.
„I v důsledku legislativních změn mohou represe pokračovat, včetně nejhorších druhů, tedy mučení a zatýkání. Oponenti jsou izolovaní a buď se skrývají, nebo jsou za mřížemi či v exilu. To, že někomu dá milost, neznamená, že bude dotyčný rehabilitován, a zároveň navíc odmítá přiznat, že by v zemi něco jako političtí vězni vůbec existovalo. Ve skutečnosti směrem k Západu hraje jen takovou hru, a za gesto ,dobré vůle’ očekává něco na oplátku, třeba v otázce sankcí,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Anaïs Marinová, bývalá zvláštní zpravodajka OSN pro lidská práva v Bělorusku.
Opakování masových protestů vzhledem ke zintenzivněným odvetným opatřením letos podle svých slov skutečně neočekává. „Neznamená to ale, že zase nebudeme svědky dalšího zatýkání,“ připojuje.
Podle Arkadyho Moshese, experta na Rusko z Finského institutu mezinárodních vztahů, máme co do činění „s politikem a diktátorem, jemuž zjevně není příjemné, že v roce 2020 ztratil tolik ze své legitimity, a tak zkouší staré triky“.
Stejně jako Marinová míní, že v případě propouštění politických vězňů jde o jakýsi pokus Západu ukázat, že by byl připraven komunikovat. „Jenže spolu s omilostněnými jdou zároveň za mříže další lidé. Represe má jako nástroj k setrvání u moci, staly se poznávacím znamením,“ nastiňuje pro iROZHLAS.cz.
Když Lukašenko v únoru oznamoval, že se o funkci hlavy státu bude opět ucházet, neboť podle něj „zodpovědný prezident neopouští lid, který vede,“ opozici vzkázal, že „čím víc na něj a společnost bude tlačit, tím raději bude kandidovat“. Cichanouská mu v reakci na to odvětila, ať se „klidně korunuje“.
,Vrať se do kuchyně’
Nemálo pozorovatelů poukazuje, že za Lukašenkovými perzekucemi a utužováním moci stojí strach ze ztráty postavení, a to hlavně kvůli „traumatu“ z opakování protestů. I proto volbám přikládá takovou váhu.
„Bere je vážně, ale ne jako volby, nýbrž mechanismus, jímž obnovuje svou legitimitu. Snaží se, aby volby navenek vypadaly svobodně, na spravedlivosti mu už nezáleží. Rád demonstruje vítězství a jeho ,mašinérie’ podílející se na setrvání u moci pojede na plné obrátky,“ domnívá se Moshes. Skrze zmíněný zákon o beztrestnosti si ale Lukašenko pojišťuje klidné dožití i v případě, že by ve funkci z jakýchkoli důvodů skončil.
‚Jsme moc rádi, že ho vidíme.‘ Běloruský novinář zveřejnil fotky bývalého Lukašenkova protikandidáta
Číst článek
V souvislosti s utužováním režimu mezi mnohými panuje také přesvědčení, že se během dlouholeté vlády dostal do jakési bubliny, v níž téměř není schopen vnímat realitu a sebe v čele země vnímá jako jediné řešení. Podle Marinové se však během protestů mohl v určitých chvílích přesvědčit i o opaku, což jeho obavy ještě umocnilo.
„Nevidím mu do hlavy, ale je mu 70 let, a neurony už v tu chvíli mohou pracovat trochu jinak. Hodně toho zažil, a i z toho důvodu žije v obavách z možného svržení. Proto, aby neměl kdo vést protesty, tedy raději preventivně zavírá lidi do vězení. Na rozdíl od Putina ale vyšel do ulic, a i tam, kde to nečekal, viděl dav, který ho vyzýval k odchodu. Toho si nemohl nevšimnout, šokovalo ho to. A přišlo rozhodnutí, které je pro takto konsolidovanou diktaturu zcela předvídatelné, tedy zvyšování represí,“ vysvětluje.
Strach potvrzuje i skutečnost, že na rozdíl od předchozích voleb mezi protikandidáty nefiguruje nikdo mimo jeho tábor, což je ale jen následek ochranného mechanismu zmiňovaného Marinovou, kdy všechny známé tváře opozice poslal buď za mříže, nebo do exilu.
Když danými kroky před posledními volbami rovněž odstranil možné rivaly, tři ženy z jejich okolí se následně rozhodly v kampaních pokračovat. Za Valerije Cepkalu vystupovala jeho žena Veronika, z týmu zatčeného Viktara Babaryky šlo o Maryju Kalesnikavovou a místo odsouzeného blogera Sjarheje Cichanouského zaujala jeho manželka Svjatlana, původně učitelka angličtiny. Tu nakonec opozice zvolila za svou lídryni.
Lukašenko ji zprvu vůbec nepovažoval za hrozbu a prohlašoval, že žena nemůže prezidentskou funkci vykonávat, neboť by se z její tíže „zhroutila“ a Cichanouskou opakovaně posílal „zpátky do kuchyně“. S její rostoucí popularitou si ale uvědomoval vratkost své pozice a začal na ni útočit, k čemuž využíval i provládní média.
,Zastavte švába!’
Cichanouskému, jenž proti autoritářskému vůdci vytáhl s heslem „Стоп таракан!“, tedy „Zastavte švába!“, soud uložil osmnáct let vězení. Za mřížemi pak poté, co na výzvu k emigraci roztrhala pas, skončila i Kalesnikavová. Rodina se s ní mohla setkat až loni na podzim, jinak ale Lukašenko politickým vězňům zpravidla neumožňuje komunikovat se světem a neví se, zdali jsou naživu. Případně je přiměje spolupracovat, jako v případu uneseného novináře Ramana Prataseviče.
Ruku v ruce se stupňujícími se perzekucemi také „poslední diktátor v Evropě“ pokračuje v prohlubování osobních i vládních vazeb na Rusko, jejichž ukončení by režimu mohlo způsobit v podstatě fatální důsledky. Do karet mu stále hraje i téměř tři roky trvající válka na Ukrajině, která od dění v Bělorusku odvedla pozornost. Putina navíc Lukašenko zásobuje zbraněmi.
Lukašenko si upevňuje pozici před lednovými volbami. Bělorusko zažívá novou vlnu zatýkáni
Číst článek
Na druhou stranu už ale dlouhou dobu za veřejné tajemství platí, že Putin o svém běloruském protějšku moc valné mínění nemá a jen ho potřebuje tam, kde je. Zaprvé za něj nemá náhradu a zadruhé oběma aktérům vzájemná „symbióza“ vycházející z postavení pána a loutky ve společném rozdělení moci stále, alespoň navenek, funguje.
„Putin může od Běloruska dostat vše, co chce. Potřeboval jej například k invazi na Ukrajinu, potřebuje kontrolu nad jeho územím a vzdušným prostorem. A má ji. Sice není s Lukašenkem úplně spokojený, ale dokáže s ním žít. Jeho výměna by pro Rusko znamenala riziko, neboť jde o velmi individuální strukturu, kde Lukašenko v podstatě vybírá a kontroluje každého úředníčka. Stávající systém bez něj není moc udržitelný,“ zamýšlí se analytik z helsinského institutu.
V otázce role Běloruska se s ním shoduje i Anaïs Marinová. „Momentálně nevidím nikoho, kdo by byl více proruský než sám Lukašenko. Putinovi pořád vyhovuje, i když někdy řekne něco ne tolik loajálního. Na to si už ale za těch třicet let zvykli. Náhradu za něj však nemá, a to i vzhledem k tomu, že by přeci jen musely proběhnout volby a občané nikoho tak proruského po vzoru Lukašenka volit nebudou, doplňuje bývalá zvláštní zpravodajka OSN pro lidská práva v Bělorusku.
