Festival poprvé kromě dokumentárních filmů uvádí i ty hrané. Promítá je v několika nesoutěžních sekcích, jedním hraným filmem také celý letošní ročník zahájil.

Íránské Pozemské verše sledují devět lidí v devíti situacích. Muž marně přesvědčuje nemocničního úředníka, aby mohl pojmenovat svého syna David. Mladé dívce přes svůj odpor matka kupuje zahalující oblečení a čádor na slavnost dospělosti. Žena je obtěžována během přijímacího pohovoru v práci. Situace rychle nabírají obludně absurdní charakter, působící hořce vtipně.

Film je snímaných ve statických záběrech namířených právě na šikanované hrdiny a hrdinky, kteří čelí mnohem mocnějším úředním institucím a kterým islámská republika leze do soukromí. Rozhoduje o něm a nedává jim prostor dýchat.

Velmi koncepčně pojatá a formálně výrazná satira disponuje věrohodnými hereckými kreacemi a staví diváckou perspektivu – poněkud kontroverzně – do pozice těch, kteří z moci jim svěřené obyvatele a obyvatelky Íránu ovládají.

Název si vypůjčuje od básně filmařky a spisovatelky Forugh Farrokhzadové, která svým dodnes velmi působivým, naléhavým a poetickým filmem Černý dům pomohla v roce 1962 na svět moderní íránské kinematografii. Ta zůstává silným kulturním proudem navzdory mnohaletým politickým nesnázím, cenzuře a věznění řady režisérů v čele s nejznámějšími tvůrci tzv. íránské nové vlny.

Společně s africkou migrační odyseou Já Kapitán, křehkém komorním snímkem Slow nebo půvabným a svérázným filmem o ženském probuzení v pozdějším věku Kos v ostružiní patří Pozemské verše k velmi vybraným zástupcům hrané tvorby na Jednom světě.

Útěk ze Severní Koreje

Hrdinkami a hrdiny Útěku z Utopie, který zároveň vstupuje do českých kin i mimo rámec festivalu, jsou pro změnu lidé, kteří prchají ze Severní Koreje, nejtvrdší, nejizolovanější totality současnosti.

Film ji popisuje mimo jiné jako zemi, kde s sebou lidé vláčejí kýble výkalů, aby jim je někdo nemohl ukrást. Kanalizace totiž na rozdíl od vymývání mozků propagandou v zemi neexistuje a „množství odevzdaných hoven podléhá kontrole“, jak říká jedna z protagonistek snímku.

Útěk z Utopie má spíše televizní formát, který střídá několik rovin. Nabízí autentické záběry natočené na smartphony v KLDR i materiál pořízený na strastiplné cestě severokorejské rodiny za svobodou.

Prolíná je se zpovědí několika lidí, kterým se podařilo svobody dosáhnout a žijí v novém světě, i když například jejich rodiny zůstaly doma. Film je kombinuje s informativními vsuvkami vysvětlujícími poměry a minulost korejského poloostrova.

Zajímavý je tu také portrét jihokorejského křesťanského pastora Kima, který podle svých slov pomohl s prostřednictvím místních spojek utéct už více než tisíci lidí.

Jiní ovšem na útěku přes čínské, vietnamské, laoské a thajské hranice na dlouhé a komplikované cestě do svobodné Jižní Koreje zemřeli. Ke své škodě je snímek právě kombinací portrétu, dramatu skryté kamery a televizní publicistiky a neustálé střídání poloh ho připravuje o část kouzla.

Železná opona

Festival má i soutěž českých filmů. Nejočekávanějším z nich je novinka Hranice Evropy. Novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková v něm navazuje na předcházející Hranice práce z cyklu České televize Český žurnál. 

Oba snímky natočila společně s novinářkou Sašou Uhlovou, která se v prvním filmu vydala zdokumentovat nejhůře placené profese a porušování pracovních i lidských práva v Česku, například ve vodňanské drůbežárně nebo v třídírně odpadu.

Z Hranic Evropy vyplývá, že železná opona na našem kontinentu svým způsobem stále existuje. Uhlová, vybavená skrytou kamerou, se vydává za prací na německé farmě, do Francie jako pečovatelka nebo například do Irska pracovat v hotelu. Míří na Západ stejně jako Polky a Poláci nebo Slovenky a Slováci za lepším výdělkem, ale také drsnými pracovními podmínkami.

Zaměstnavatelé v Německu porušují pracovní právo falešnými výkazy, kterými maskují skutečný počet odpracovaných hodin. Ve Francii zprostředkovací agentury spoléhají poněkud vyděračským způsobem na to, že při péči o nemohoucí nebo osamělé budou špatně placené práci věnovat přesčasové hodiny z vlastních večerů.

Irský hoteliér zase přetěžuje malé množství neoficiálně zaměstnaných pracovníků a pracovnic, kteří padají únavou, ale nemají příliš možnost si stěžovat.

Podobné pracovní podmínky se sice nemůžou rovnat otrocké práci, která dnes stále existuje na jiných místech světa, ale film nabízí velmi konkrétní a empaticky podanou sondu do životní zkušenosti neprivilegovaných pracovníků a pracovnic. Nekonfrontuje zaměstnavatele nebo úřady s výsledky „pátrání“, ale kromě informativní hodnoty je jeho velkou předností samotná Saša Uhlová.

Ta v dokumentu vystupuje nesmírně sympaticky, vzdělaně a především empaticky. Její zájem o pracovní podmínky, rodinnou situaci zaměstnankyň nebo jejich životní perspektivy je nelíčený.

Proto také film dobře funguje nejenom jako soubor investigativních epizod, ale jako dramaturgický celek, provázaný osobním příběhem Uhlové od úvodního věnování otci, českému disidentovi a politikovi Petr Uhlovi, přes životní peripetie až po závěrečné motto. Představuje nám neokázalou inspirativní osobnost.

Právě portréty lidí, kteří trpí, nevzdávají se, bojují s nespravedlností moci anebo jinak inspirují diváctvo, budou patřit k těm, které program letošního Jednoho světa utváří nejvíc.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít