Samozřejmě italský životní styl se neobejde bez italské kuchyně, protože „dolce vita“ vyjadřuje i zálibu v dobrém jídle. V tomto případě se nedá Italům nic vytknout.

Mám denně na očích filmový plakát na stejnojmenný film režiséra Felliniho, možná i to mě přivedlo k drzému spojení „sladkého života“ s létem, které mám gastronomicky silně spojené se sladkými ovocnými knedlíky.

Právě jsem prozradila, o čem bude dnes řeč. Protože zralé čerstvé ovoce, teplé večery, dobré víno, rozesmátí přátelé a servírování ovocných knedlíků posypaných nastrouhaným tvarohem a přelitých máslem… a to je přesně moje představa „Dolce vita“.

Jsem patriot

U řady receptů z okolních zemí ráda pátrám, jestli nepocházejí z našich končin. Mnohokrát je to boj podobný tomu, který sváděl důmyslný rytíř Don Quijote při zápasu s větrnými mlýny. Řadu receptů si přivlastnili „velcí“ hráči na gastronomickém poli a diskuse je často marná.

Přesto si zrovna u ovocných knedlíků z těsta kynutého, tvarohového, odpalovaného i bramborového troufnu tvrdit, že jsou v dnešní podobě původem z českých zemí, tedy z Čech a Moravy. Patří mezi naše tradiční jídla, máme je ze všech nejchutnější a nejpropracovanější.

Ve středověku byly připravovány výhradně z mouky, brambory se k nám dostaly až o mnoho let později. Tady si dovolím malé odbočení s poznámkou, že poprvé u nás si na bramborách pochutnávalo panstvo v Jáchymově. Dovezl je tam v roce 1628 lékař a humanista Georgius (Jiří) Agricola a předložil je na hostině pořádané na oslavu dokončeného opevnění města Jáchymova.

Nejstarší české pojmenování vycházelo z francouzského pomme de terre jako „zemské jablko“, k přejmenování na brambory došlo o dost později, když se do našich zemí rozšířily z Braniborska. Což je dobře, protože ovocné knedlíky z bramborového těsta jsou přímo božskou pochoutkou.

Pátrání po původu ovocných knedlíků ještě neuzavřu, ale po pátrání gastronomickou historií konstatuji, že je do okolních zemí rozšířily naše skvělé hospodyňky. Tohle tvrzení nemám potřebu vyvracet. Pokud zvolím jazyk vlastenky, tvrdím: „Ovocné knedlíky jsou naše a nikdy to nebylo jinak.“

Přesto dám šanci i dalším

Přesto dám šanci i ostatním a začnu kuchařskou knihou „Viandier“. Na Amazonu ji nehledejte, vyšla totiž ve Francii ve 14. století a objevil se v ní recept na „boulettes de pommes“, což není nic jiného než jablka zabalená do těsta a vařená ve vodě. Je jasné, že jde o ovocný knedlík, i když přesně takto pojmenován není.

V Rakousku si dali na čas, první oficiální zmínka je v kuchařce „Das neue österreichische Kochbuch“ od Kathariny Prato. Kniha vyšla v roce 1894 a obsahuje recept na klasické meruňkové knedlíky známé jako „Marrillenknödel“, které jsou z těsta z brambor, mouky a vajec, kterým je obalená meruňka. Kromě vody se knedlíky vařily i v mléce.

Úvod patřil italskému stylu života, a proto Italii nevynechám. Mám k tomu svůj důvod, protože zmínku o „tortelli di zucca“ najdeme v knize „Libro per cuoco“. Autor je neznámý, což se dá pochopit, protože kuchařka pochází také ze 14. století.

Tortelliny z vaječného těsta se dle receptu plnily nakrájenou dýní, mandlemi a kořením, vařily se ve vodě a podávaly se s cukrem a skořicí. Určitě není sporu, že jde o sladké knedlíky. U sladkých knedlíků zvaných „ravioli dolci“ už není co řešit. Dělají se z těsta z mouky, vajec a cukru a plní se jahodami, meruňkami či hruškami. Před podáváním se polévají sladkou omáčkou a posypou moučkovým cukrem.

Váhat můžeme i nad Řeky a Římany, ti si pochutnávali na pokrmu zvaném „trundulas“, což byla hrouda, možná koule sladkého těsta s ricottou, které se po uvaření podávalo s medem. Chybí tam ovoce, ale pokud přimhouříme obě oči, můžeme i v tomto případě mluvit o sladkých knedlících, čemuž odpovídá jak příprava, tak asi i chuť.

Do našeho prvenství ohledně sladkých ovocných knedlíků se motají i Poláci se svými pierogi s ovocem. Zpracováním sice vypadají jako zvětšené tortelliny, ale jinak jsou to bezpochyby ovocné knedlíky plněné právě zrajícím dostupným ovocem.

Pokud je vám naše sladkoknedlíkové prvenství v takové konkurenci stále málo, třeba jsme i před Japonci s jejich knedlíčky z rýžového těsta zvanými „dango“. Podávají se na bambusových špejlích a jsou plněné různými marmeládami.

Vrchol je jenom jeden

Už jsem se s úsměvem rozhodla, že sladké knedlíky jsou původem z našich krajin. Kdo jiný než naše praprababičky by takovou lahodnou šťavnatou pochoutku dokázal vymyslet, uvařit a podávat.

U nás jsou na pomyslném vrcholu tradiční švestkové knedlíky a já je také miluji, ale stejný vztah mám k jahodovým, borůvkovým, meruňkovým i hruškovým knedlíkům, je jedno z jakého těsta. Naše ovocné knedlíky jsou chuťový unikát, který máme geneticky zakódovaný a bez kterého si vaření počátkem léta nedokážeme představit.

Já se letos nemohla dočkat. Do jahod je ještě daleko, na zahrádce jsou zatím obsypané květy, ale chutě jsou už napružené. Vřele vám doporučuji zahájit sezónu ovocných knedlíků o pár týdnů dřív.

Připravila jsem proto knedlíky z rebarbory, zde se skvěle mísí pikantní nakyslá chuť s cukrem a při závěrečném posypu dejte méně tvarohu a klidně si knedlíky ještě ozdobte zbylým rebarborovým přelivem. 

A snad úplně na závěr: ať je to s tím prvenstvím, jak chce, sladké ovocné knedlíky jsou vítězem nad vítěze a heslo „Dolce vita“ si dovolím pozměnit na „Dolce e bella“, tedy sladké a krásné!

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít