Narodil se v roce 1936 jako nejmladší ze tří synů v rodině úspěšného pražského chirurga Miroslava Orta. Rodiče se ale později rozvedli, matka se znovu provdala a všechny děti nechala otci – tehdy ještě nikdo netušil, že chlapcům právě to zřejmě zachrání život v době heydrichiády.

Dědeček Jan Sonnevend se totiž významným a osudným činem zapojil do domácího protinacistického odboje, když našel pro sedm parašutistů dočasný úkryt v kryptě pravoslavného chrám svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. „Dědeček byl vysoký funkcionář pravoslavné církve. To začalo už v Brně, kde se stal členem srbsko-pravoslavné církve a dával jim velké peníze na stavbu kostela – dodnes si tam na něj pamatují,“ vypráví Paul Ort.

„Když šel v roce 1938 do penze a jeho jediná dcera byla provdána v Praze, tak se přestěhovali s babičkou do Prahy, aby byli blízko vnoučatům. A začal podporovat tu stejnou církev jako v Brně, a protože byl taková osobnost, tak se stal předsedou sboru starších.“

Chlapci přežili díky otci

Několik týdnů před atentátem se s ním sešel jeho známý Petr Fafek, napojený na špičky Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Sonnevenda požádal o zajištění spolehlivého úkrytu pro několik osob. Ten po domluvě s kaplanem a kostelníkem nabídl cyrilometodějský kostel, kam se po útoku na Heydricha trojice přímých pachatelů s dalšími čtyřmi parašutisty dočasně přesunula.

„Bratr Fafek se ptal dědečka, jestli neví o úkrytu, kde by se mohli parašutisti schovat, a on navrhl ten kostel. Takže nápad, kde by se mohli parašutisti schovat, byl mého dědečka. Na něj ale mám jen mlhavé vzpomínky, viděli jsme se jen párkrát. Stejně jako na svoji matku, mně bylo šest let, když zahynula. Ještě stačila odejít z Prahy, protože vlakem se nemohlo jet, tak jela parníkem po Vltavě,“ říká Ort.

„Šli jsme se s ní rozloučit, stáli jsme na nábřeží, ona byla na tom parníku, a jenom tak prstem jsme mávali, aby to nevypadalo, že ji známe. Gestapo ji zatklo a byla nejdřív v Terezíně v koncentračním táboře a pak v Mauthausenu, kde ji zabili.“

Nacistický spár smrti se přitom vznášel i nad Sonnevendovými vnuky. V den, kdy gestapo s policisty a vojáky začalo dobývat kostel v Resslově ulici, měli jít k dědečkovi na návštěvu. To už ale rozhlas přinesl první zprávy o akci.

„Otec tam tehdy poslal naši vychovatelku, aby jim řekla, že ten den k nim nepřijdeme. Po válce si ji vzal, takže se stala mojí nevlastní matkou a tuhle historii mi řekla. Prý nebyla moc ráda, že ji tam otec poslal. Vyřídila jim tu zpráva a šla po schodech dolů a v tu chvíli šlo nahoru gestapo je zatknout (podle některých zdrojů byl ale Jan Sonnevend zatčen až o čtyři dny později, tedy 22. 6. 1942 – pozn. autora),“ vzpomíná Ort.

„Jediný důvod, proč jsme to přežili, bylo, že se rodiče rozvedli a matka se znovu provdala. Gestapo prý pro nás přišlo třikrát, ale otec, který mluvil perfektně německy, jim to vždy nějak vymluvil – řekl, že máme spálu nebo že jsme mimo město. Tak třikrát odešli s prázdnou a pak ten tlak přestal. Ale abychom nebyli nápadní, tak nás otec nutil mluvit na ulici německy. Bylo nám to tak odporné, že jsme němčinu po válce rychle zapomněli, a pak jsme se zase museli učit rusky.“

Po 20 letech Němci částečně splatili dluh

Po osvobození převzala rodina za popraveného Jana Sonnevenda od prezidenta Beneše válečný kříž in memoriam. Pozdější komunistický režim ovšem dlouho atentát na Heydricha neuznával, navíc rodina úspěšného a zámožného lékaře opět upadla v nemilost režimu.

Pavel musel po ukončení základního vzdělání nastoupit nejprve do chemičky v Neratovicích, teprve poté směl vystudovat gymnázium v Nymburce a nakonec stejně jak oba starší bratři lékařskou fakultu. Rok po absolvování se s dalšími 400 českými rekreanty na sovětské výletní lodi dostal do Tuniska a v poslední den zájezdu se mu jen v košili, kalhotách a penězi v hodnotě šesti dolarů podařilo z pláže utéci. Autostopem se dostal do hlavního města Tunisu a snažil se získat azyl – nevěděl ovšem jak, ani zda je to možné.

„Zašel jsem do hlavního katolického kostela a školní francouzštinou jsem oslovil kněze. A ten mi řekl, že asi před týdnem uteklo z výpravy několik východních Němců a ti azyl dostali, ať se obrátím na západoněmecké velvyslanectví. To jsem udělal a nakonec to vyšlo, dokonce jsem jim i trochu řekl, co se stalo matce a dědečkovi a oni mi pomohli,“ popisuje.

Pavel Ort odešel do Spojených států. Na počátek pobytu si vydělal jako lékař početné geografické výpravy v amazonské džungli. V USA složil nostrifikační zkoušku a pracoval v univerzitní nemocnici v New Yorku, současně provozoval soukromou ortopedickou praxi, na univerzitě získal profesuru. Při odchodu do penze dostal nabídku na místo primáře ve Veteránské nemocnici na Manhattanu. V bytě, kde dodnes bydlí, měl až do 11. září 2001 výhled na obě věže World Trade Center.

„Cvičil jsem ráno na terase, byl nádherný podzimní den a najednou jsem uviděl, že se z jednoho mrakodrapu kouří. Nevěnoval jsem tomu pozornost, tady se pořád kouří odněkud. A za chvíli jsem se podíval a mrakodrapy tam nebyly, tak jsem z toho byl dost poděšený. Hned jsem šel do nemocnice, říkal jsem si, že možná budeme mít zákazníky. No ale nepřišlo moc lidí, protože většina tam zahynula. Buď skočili, nebo shořeli. Bylo to hrozné, zahynulo tam asi tři a půl tisíce lidí,“ tvrdí Ort.

„Obrovské trauma pro všechny, pro celé město, které bylo otevřené, svobodné, přivítalo každého z celého světa, najednou jsme se báli. Za komunismu jsme se báli skoro pořád, to bylo nejhorší žít ve strachu. Pak jsem se osvobodil a najednou jsme tu měli teroristy! Já jsem se narodil ve svobodné první republice, přežil jsem nacismus, komunismus, a najednou tu mám fundamentalismus – muslimské náboženství.“

Doma má Pavel (v USA Paul) Ort obrovskou sbírku snad všech knih o heydrichiádě, kterou neustále doplňuje. V téměř každé publikaci najde i fotografii svého dědečka, někdy i s maminkou a babičkou. A dodnes uvažuje nad dědečkovým činem.

„Myslím si, že si tehdy vůbec neuvědomoval, jak šílenému nebezpečí vystavuje svoji dceru a ženu, případně vnuky. Po válce přišel k otci do ordinace člověk, který řekl, že strávil s dědečkem poslední dny v cele, než ho popravili. Dědeček si myslel, že podle rakousko-uherských zákonů za politickou vraždu dostane sedm let, stejně jako pachatel sarajevského atentátu. Myslel si, že jsou Němci civilizovaný národ. A když byl vynesený ten rozsudek smrti, tak byl prý zdevastovaný,“ uzavírá své vyprávění Pavel Ort.

„Taky ho hodně mučili, tak se chtěl oběsit v čele, nemohl už snášet to mučení. Na druhou stranu si ale myslím, že to byl z jeho strany hrdinský čin. Protože moc lidí, kdyby k nim za takového systému, jako byl nacismus, někdo přišel a zeptal se, jestli nemohou schovat parašutisty, co zabili Heydricha, by asi neřeklo ano. Ale dědeček v tom momentě, kdy ho o to požádali, řekl ano. A to z něj dělá hrdinu.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít