Na Ukrajině pracujete v evakuačních vlacích. Co si pod tím představit?
Jedná se o klasické vlaky, které jsme si předělali podle našich potřeb, abychom v nich mohli ošetřit pacienty. Fungujeme jako taková větší sanitka. Snažíme se ulevit přetíženým nemocnicím na východě země, které už nestíhají přijímat nové pacienty, nemají dostatek lůžek a zároveň by potřebovaly mít stále kapacitu pro urgentní příjem.

Útok na nemocnice je zejména na východě stále velkým rizikem. Proto se snažíme evakuovat pacienty, kteří jsou již stabilní. Ale stále to jsou lidé, kteří potřebují lékařskou péči. Nemohou být přepraveni třeba klasickým dopravním prostředkem. Během transportu jim můžeme podávat antibiotika, pokud je potřeba, tak i infuze, nebo je dokonce můžeme připojit na přístroje, které jim dodávají kyslík.

Kolika takových „miniambulancí“ máte?
Takto upravené jsou dva vlaky. První z nich nebyl příliš specializovaný, zhruba po měsíci fungování k němu přibyl ještě druhý, který už více vyhovoval lékařským potřebám.

Využívají tento prostředek i jinde na misích Lékařů bez hranic? Nebo je to ojedinělý projekt?
Ne, je to úplná novinka. Nikdy předtím jsme s tím neměli zkušenost.

Kdy jste začali takto fungovat?
Ostrý start byl 31. března, ale předtím jsme se deset dní připravovali. Museli jsme se zkoordinovat, protože to pro všechny byla nová zkušenost. Dávali jsme dohromady tým, komunikovali jsme s vedením železničních tratí, aby nám to vůbec umožnili uskutečnit. Spolupráce s nimi byla skvělá, dali nám jízdní řády – pro případ, že bychom se mohli s někým střetnout. A poskytli nám i samotné vagony, které jsme si předělali na evakuační vlaky. Ty jsme si pak upravili podle našich potřeb, jak nejlépe jsme mohli. První výjezd byl ze Záporoží do Lvova. Evakuovali jsme lidi, kteří byli původně z Mariupolu.

Jaký je rozdíl mezi třeba polní nemocnicí a právě evakuačním vlakem?
Jak už jste naznačila, jsme spíše ambulance. Naším hlavním cílem je převážet pacienty z jedné nemocnice do druhé. Často se jedná o lidi, kteří potřebují dlouhodobé ošetření a v zařízení, kde je operovali, nemají dostatek místa nebo personálu, aby se o ně starali.

Poptávky po transportu jsou především z Dnipra. Nemocnice jsou na bojové linii a mají tam opravdu velký příliv zraněných z východu a jihu. Samozřejmě je nejprve ošetří na místě, my je pak převezeme do „klidnější“ oblasti na západě.

Existuje také projekt převozů do zahraničí, který inicioval ukrajinský ministr zdravotnictví. Důležitá je pro to nemocnice ve Lvově, se kterou jsou domluvené další nemocnice v Evropě. Tam se pacienti zotavují nebo podstupují složitější operace, které nejsme schopni za současných podmínek provádět u nás.

Jízdní řád pro pacienty

Můžete blíže popsat, jak vypadá cesta? Kolik času vám zabere a jaké množství pacientů vám tento způsob umožňuje transportovat?
Jedna cesta trvá skoro půl dne. Běžně začíná ve Lvově. Ze západu vyrážíme s prázdnými vagony a během cesty se připravujeme na to, že zpátky už pojedeme s pacienty. Kontrolujeme, zda máme všechny zdravotnické potřeby, chystáme si léky, lůžka a podobně.

Na celé akci se podílí mezinárodní tým Lékařů bez hranic. Máme koordinátory, kteří čerpají ze zkušeností z jiných misí. Hlavně ze začátku se nás snažili připravit na to, co může přijít.

Ve chvíli, kdy totiž přijedeme na východ, musíme jednat rychle. Naší častou destinací je region Donbas, zpočátku války to byl i třeba Kramatorsk, ale pak se město stalo terčem několika útoků, a už jsme se tam nemohli více dostat. Také jsme jezdili do Záporoží, nicméně tam je složité se dostat za současné situace taktéž. Častou zastávkou je teď Dnipro.

Poté, co nabereme pacienty, míříme zpět. Kolik lidí převážíme, to záleží na poptávce. Absolutní kapacita je 41 pacientů, ale odvíjí se to od zranění jednotlivců, jsme omezeni například přístroji, které jim na cestě můžeme poskytnout.

Ve vlacích se o ně pak staráme, jako by byli na klasickém oddělení v nemocnici. Ale specialitou je to, že jim často poskytujeme vyživující infuze, protože na spoustě z nich se projevuje již půlroku trvající konflikt a strádání. Ale také jim nasloucháme, hodně z nich má z války trauma a musí se umět vypořádat s psychickými potížemi.

Zmínila jste, že počet pacientů „záleží na poptávce“. Vy tedy víte přesně, pro jaké lidi a kam máte přijet?
Ano, jenom díky tomu si můžeme dovolit tento způsob transportu. Nemocnice na východě nám pošlou žádost s informacemi o pacientovi, jejich jméno, a především diagnózu. Podle toho si můžeme dopředu vybavit vagony a být připraveni na novou jízdu. Přesně tedy známe místo, kam jedeme a také pro koho. Můžeme si také stanovit itinerář, aby to celý proces urychlilo a zbytečně jsme se nikde nezdržovali. Stejně tak víme, do jaké další nemocnice jednotlivé lidi budeme umisťovat. Vše je dáno už předem, nejezdíme od jednoho zařízení ke druhému. Tím bychom akorát ztráceli čas, což může být někdy kritické.

Co ale bezpečnost? Dokážu si představit, že vlak může být snadný cíl nějakého útoku…
To je sice pravda. Nicméně je to ten nejbezpečnější způsob ze všech možných. Pokud bychom pacienty přepravovali jen sanitkami, nezvládli bychom je převézt na tak velké vzdálenosti a v takovém množství. Kvůli uzavření vzdušného prostoru je nemožné transportovat i urgentní případy vrtulníkem.

Než jsme začali takto fungovat, vlaky nebyly nikdy napadeny. Spíš se stávalo, že se terčem útoku staly nemocnice nebo ambulance. Ale právě minulý týden byla zasažena jedna vlaková stanice, což se očekávalo, protože k tomu došlo během ukrajinského Dne nezávislosti, kolem 19. hodiny. Jednalo se ale o civilní vlak, útok nesměřoval přímo na něj, přesto začal hořet a spousta lidí kvůli tomu zemřelo.

Nemáme zajištěnou stoprocentní bezpečnost. Ale snažíme se mít zmapovaný terén, kontrolujeme ho za pomoci bezpečnostního koordinátora a také vedení železnic. Jak jen to je možné. Bezpochyby je to vždy risk a hrozí nějaké nebezpečí. Myslím však, že to je nyní všude na Ukrajině a je absolutně nepředvídatelné, co se může stát.

To bezpochyby. S ohledem na efektivitu, jak hodnotíte přínos evakuačních vlaků? Máte jako zdravotnický personál vše, co k ošetření pacientů potřebujete?
Pro mě jakožto doktora je to dost neobvyklá situace, ale spíš než chybějícím vybavením se to projevuje zvláštními kulisami. Ale když vejdu do vagonu, vypadá to tam jako běžná ambulance, jako jakékoliv jiné nemocniční zařízení. Jsou v něm pacienti v postelích, starají se o ně zdravotníci, máme po ruce léky. V první chvíli mívám dojem, že jsem přišla na běžnou službu.

Válečné šrámy

Jakých lidí se transporty týkají? S jakými zraněními nebo po jakých operacích je převážíte?
Je to různé. Ze začátku jsme více převáželi matky s dětmi, které nestihly utéct před boji. Nyní se k nám dostávají opravdu všichni. Staří lidé, ti ve středním věku, bohužel ale stále se mezi pacienty objevují děti.

Protože se často jedná o malé děti nebo třeba rodiče, nechceme rozdělit rodiny, upravili jsme kvůli tomu jeden z vagonů, kam můžeme vzít i další členy, aby zůstali všichni pohromadě a na jednom místě.

Kromě urgentních případů se k nám dostanou také pacienti s chronickými chorobami. Jedná se o lidi, kteří by například na Donbase potřebovali nastoupit k léčbě, ale region je pod útokem, takže se tam nemohou o ně starat dlouhodobě. Ošetřujeme také pacienty, kteří vyžadují následnou péči po zákroku a už nejsou v ohrožení života.

Starali jsme se o jednu dívku, která zůstala sama v devítipatrové budově, zatímco všichni byli evakuovaní. Byla slepá. Potřebovala se odtamtud dostat, ale nemohla to udělat sama. Hledali ji příbuzní, a když se o tom dozvěděly úřady, požádaly nás, abychom se o ni postarali.

Touha pomoci druhým

Přicházíte tedy do styku s různými typy zranění a rozdílnými diagnózami. Mluvila jste také o tom, že poskytujete pacientům, které převážíte, psychologickou oporu. Setkala jste se s někým, kdo s vámi sdílel svůj osud, který vás zasáhl?
Často myslím na naši první jízdu. To bylo opravdu intenzivní. Ošetřovali jsme ženu, která měla úplně zničený, zdeformovaný obličej. Byla původně z Mariupolu a ke zranění přišla, když pomáhala svým sousedům. Spolu se svojí rodinou vytvořili kryt pro ostatní lidi, kterým už útoky zničily domy. Jenže přišel další útok a ona jediná se nestihla ukrýt včas. Jednalo se o 37letou ženu, která dřív bývala krásná, střela ji ale zranila v obličeji. To bylo náročné vidět, protože si dokážu představit, jak to pro ni bude těžké, každý pohled jí bude připomínat to, co zažila.

Setkávat se s dětskými pacienty je taktéž náročné. Převáželi jsme třeba jednoho chlapce, který měl zaseknutý šrapnel v krku. Nedokázali ho vyndat v nemocnici na východě, museli jsme ho tedy transportovat. Bylo mu teprve 13 let. Jela s ním jeho matka, pro kterou bylo velmi náročné tomu přihlížet. O jednoho syna už totiž přišla ve válce, další v té době sloužil v armádě a nyní byl její malý chlapec zraněný. A i on ke zranění přišel ve chvíli, když pomáhal. V době, kdy známým obstarával vodu.

Je velmi smutné, když posloucháte, jak se lidé snaží nejen přežít, ale především pomoci druhým a mezitím se jim něco stane. Jsou to bezbranní lidé, kteří se ocitli ve válce, aniž by se o cokoliv zasadili.

Proč jste se rozhodla podílet na práci v evakuačních vlacích?
Jako doktorka pracuji již 15 let, poslední roky jsem pracovala také jako akademička. Působila jsem na univerzitě v Summy. Ve chvíli, kdy Rusko proniklo za naše hranice, museli jsme se evakuovat a já jsem přemýšlela, jak mohu být užitečná. V minulosti mě napadlo, že bych se ráda připojila k nějaké mezinárodní misi od Lékařů bez hranic, byla to pro mě výzva. Pak jsem viděla výzvu k této práci, rozhodla jsem se přihlásit, a vybrali mě.

Co jsem nečekala, že budu pracovat ve své zemi, pomáhat vlastním lidem, kteří se potýkají se zraněními z války. Že uvidím svoji domovinu tak, jak ji vidím nyní.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít