Třiadvacetiletá Anne má všechny předpoklady v životě uspět. Má dobré přátele, pyšní se výbornými známkami a míří na univerzitu. Vše nasvědčuje tomu, že se jí podaří vymanit ze sociální vrstvy, do které se narodila. Dokud ovšem nezjistí, že je těhotná.

Ve Francii je v 60. letech potrat stále záležitostí za hranicí zákona a Anne tak zdánlivě nemá na výběr. Jejím jediným přáním je pokračovat se studiem za každou cenu. Nehledí přitom na nařízení státu ani vlastní bezpečnost.

Od první chvíle, kdy se protagonistka rozhodne plod nedonosit, nastává nemilosrdný závod s časem. Anne hledá pomoc nejprve u doktorů, poté zkouší své přátele. Veškerá snaha je ovšem bez úspěchu. Zákony i nastavení společnosti interrupci nejen neumožňují, ale dívce v ní aktivně brání.

Děj je volně členěn na úseky, které ukazují, kolik týdnů uběhlo od početí. Hrdinčiny skutky tak naléhavě narušují oznámení, kolik času jí ještě zbývá, než dívce nezbyde nic jiného než plod donosit nebo než bude její těhotenství na první pohled zřetelné. Bezvýchodnost Anniny situace je o to zoufalejší, protože divák celou dobu ví, že existuje řešení.

Časová neúprosnost, podnícená hudebním podkresem složeným z opakovaných jednoduchých tónů je zřetelná i pro Anne, která podniká stále riskantnější kroky ve snaze nechtěné těhotenství přerušit. Z jejich činů je totiž zjevné, že za konec života nepovažuje jen potenciální úmrtí během interrupce, ale i povinnost dítě donosit.

Pohled, nikoliv komentář

Snímek dívčina rozhodnutí nijak nesoudí. Nekomentuje to, že dívka nechce být matkou, ani se nepodivuje nad skutečností, že o svém těhotenství po celou dobu filmu nepromluví s vlastní rodinou. Bez soudů sleduje i milostné chování Anne a jejích přítelkyň.

Režisérka Audrey Diwanová, která se pro adaptaci knižní předlohy rozhodla po vlastním potratu, pro film zvolila zcela nekritickou perspektivu. Pohled diváka ve scénáři splývá s pohledem protagonistky a ani na chvíli jej neopouští.

Během doby, ve které se dívka kvůli svému stavu postupně propadá do stále větší izolace, se divák stává jejím jediným společníkem a svědkem celého příběhu. Kamera v ruce Laurenta Tangyho tak poskytuje příležitost bezprostředně se hrdince přiblížit, aniž by používala slova či dialogy. Veškeré prožívání tak zrcadlí jen tvář ústřední herečky, která toho o sobě neprozradí mnoho.

Prakticky celý snímek stojí na výkonu francouzsko-rumunské herečky Anamarie Vartolomeiové, která Anne hraje s oddanou dávkou zastřených emocí a obdivuhodným odhodláním.

Anne je tak většinu času na plátně sama. I pokud se k ní přiblíží další osoba, lze citelně poznat, že mezi ní a hrdinkou je neviditelná bariéra. Anne je sama spíše introvertní, nedává své pocity najevo. Když zjistí, že je těhotná, nepropuká v pláč ani neprochází viditelnými dilematy.

O svém problému zprvu ani nehovoří. Že něco není v pořádku, se diváci dozví pouze proto, že Anne do zápisníku zaznamená slova „Nic. Stále nic.“

Jak ukázat bolest

Drama je citlivým, přesto naléhavým komentářem k potlačení práva rozhodnout o svém těle sám. A to i za cenu největšího risku. Sama Anne, odhodlána potratu docílit léky, sama v koupelně nebo v ilegální ordinaci, doktorovi situaci vysvětluje slovy: „Jednou chci mít děti. Ale ne místo života.“

Událost bez nostalgie přibližuje realitu žen roku 1963, ve které to jeden z páru má „šanci někam dotáhnout“ a druhý za stejné chyby platí vyhazovem ze školy a upoutáním v domácnosti. Pokud se rozhodne jinak, pak riskuje svobodu (nejen svou, ale i lidí okolo) a v nejhorším případě také život.

Režisérka bez ostychu ukazuje každý aspekt nechtěného těhotenství, aniž by bolest zneužívala pro efekt. Během scén, kdy Anne fyzicky trpí, divák celou dobu sleduje její obličej, nikoliv zbytek jejího těla.

Roztřesené záběry soucítí s dívčiným prožíváním, aniž by ho lacině používaly pro vyvolání šoku nebo znechucení. A pokud se na plátně objeví krev a bolest, je to proto, že ji dívka skutečně prožívá.

Blízkost, s jakou divák sleduje agonii, mění autobiografické drama ve snímek na pomezí hororu. O to znepokojivějšího, že se jedná o z části skutečný osud autorky knižní předlohy Annie Ernauxové, která za své dílo získala Nobelovu cenu za literaturu.

Očima ženy

Snímek staví ženu zcela do popředí a nijak nediskutuje nad mužskou perspektivou problému. Otec plodu je poprvé zmíněn až v polovině příběhu a to způsobem, ze kterého nelze vyčíst, zdali Anne o jejich setkání vůbec říká pravdu. Velkou část filmu nemá ani jméno. Událost tak v závěru ukazuje jednu z klíčových složek problému.

Partner Anne ve filmu nehraje zásadní roli, protože ji nehraje ani v jejím těhotenství. Dívce pomoci nechce a ona od něj velkou pomoc ani neočekává. Prioritou jsou jeho studia, přátelé a pověst. O těhotenství se podle něj má postarat Anne, přece jen, dle jeho slov, jde o její tělo.

Tematika potratu ve filmu není (zejména v posledních letech) ničím ojedinělým. Z nedávné tvorby stojí za zmínku vnímavé britsko-americké drama Nikdy výjimečně někdy vždycky o dvou dívkách cestujících společně po Spojených státech na potratovou kliniku.

Podobně jako Událost s ženskou komunitou nabouranou nechtěným těhotenstvím pracuje romantické drama Portrét dívky v plamenech. V něm motiv interrupce převrací společenské role a umocňuje dívčí soudržnost.

Událost ukazuje svět, který je dodnes pro mnoho žen a dívek realitou. A spolu s tím, jak Anne neúprosně utíká předem vyměřený čas, jako by drama křičelo, že to, co sledujeme na plátně, se děje všude kolem nás. A že část z žen, kterou okolnosti donutí k riskantním činům, už nebude mít možnost o své zkušenosti napsat knihu.

Snímek Událost má v českých kinech premiéru 27. října 2022.

Julie Šafová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít